1. kapitola

13. listopadu 2007 v 19:49 | Vina |  Porte filio

1.kapitola


Potom propustil Severuse pod příslibem hrozného mučení a smrti, jestli někomu něco řekne. Pak se posadil naproti mně. Nic neříkal jenom mě pozoroval. Bylo to snad horší než kdyby na mě křičel. Pořád jsem se krčila v křesle a neodvažovala se na něj pohlédnout.
"Jsi stejná jako tvá matka, když tě přivedli, myslel jsem že je to její duch." Nic jsem na to neříkala, jen dál jsem pozorovala svoje ruce.
"Ty se mnou nemluvíš, jestli tedy nechceš můžeš jít." Pomalu s třesoucíma se nohama stala, udělala pár kroků a zastavila se:
"Máš mě alespoň trošinku rád, nebo jsem pro tebe jenom přítěží a břemeno." Podíval se na mě.
"Věřím v tebe." Nechápala jsem a odešla.
Zavřela jsem se u sebe v pokoji (spíše v malé komůrce), odpoledne jsem se vydala po své práci. Nikdo si mě nevšímal jako obvykle. Jen když jsem krmila Voldemortova černého draka, přišel tam Severus. Líbil se mi od první chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděla.
"Jak je ti." Zeptal se tichým hlasem, trochu s obavami. Musím i podotknout, že poslední dobou je ke mně moc pozorný, ale jenom když jsme sami, ale mě to nevadí. Jsem spíše ráda.
"Ano dobře, prosím jen ať na to nikdo nedojde, nebo nás zabije oba." Při tom pomyšlení jsem se zachvěla a on mě objel a přitáhl k sobě.
"Neboj, nikomu nic neřeknu nejsem přece blbý, abych jsem si kopal vlastní hrob." Rozplakala jsem se mu v náručí. Za chvíli jsme uslyšeli z dáli kroky, Severus zmizel a já jsem pokračovala v krmení.
Kroky došly až ke mně. Dobře jsem je znala, jen jsem doufala, že se pletu. Byly to lehké kroky, které dávali najevo, že já jsem ten kdo má projít a vy všichni mě tak okorád můžete… Mráz mě běhal po zádech, měla jsem co dělat, abych neutekla. Jemně přejel po mé ruce, uskočila jsem o krok. Viděla jsem ten hrozný povýšený pohled Malfoje. Přiblížil se ke mně ještě víc.
"Prosím, musím dodělat svou práci. Pane." Jen se zasmál a chytl mě za ruce.
Začala jsem se třást po celém těle. Divoce mně políbil. Snažila jsem se mu vykroutit, ale držel pevně. Začala jsem křičet a on mi přiložil hůlku ke krku. Hned jsem byla zticha. Stačilo to, sápal se na mě a zvedal mi sukně nahoru.
"Prosím ne." Zašeptala jsem. Jen se usmál a byl ještě hrubější. Nic nepomáhalo. V tom se rozrazily dveře a v nich stál nikdo jiný než můj otec a Severus. Malfoj ztuhl, v zápětí mě pustil.
Na jediné na co jsem myslela bylo, abych se dostala co nejrychleji pryč. Otec mě chytil. Zmítala jsem, on měl ale nevýraznou tvář. Jen se díval na Malfoje. Nic nedělal. Pak jsem omdlela.
Zbudila jsem se v pohodlné posteli. Závěsy byly zatažené, nepoznávala jsem to tu. Kde to jsem. Chtěla jsem se posadit a rozhlédnou, ale něčí ruka mě zadržela. Tělo mě celé bolelo. Rychle jsem ucukla a snažila se dostat co nejdál. Pak se objevil Severus.
"Klid, nic ti neudělám. Jsi u svého otce. Potřebuješ odpočinek. Prodělala si nějaký silný záchvat." Nebyla jsem schopna slova.
Začala jsem plakat. Chtěl mě vzít do náručí, ale já jsem odsunula.
"Prosím neboj se, nic ti neudělám. Jen mám na tebe jednu otázku. Ublížil ti nějak Lucius?" Jen jsem zakroutila hlavou. Přikývl a odešel. Bylo mi hrozně.
Nevím za jak dlouho se vrátil. Donesl mi lektvar, po kterém jsem usnula. Když jsem se probrala, závěsy byly odtažené a do pokoje proudil otevřeným oknem teplý vzduch a sluneční paprsky. Pomalu jsem stala, ale musela jsem se chytit, neboť se mi zamotala hlava a já jsem se málem natáhla. V tom se otevřeli dveře a nějaký domácí skřítek vypískl:
"Slečna musí zůstat v posteli je ještě slabá." Nechápavě jsem se na skřítka podívala a sedla si na okraj postele. Skřítek mi donesl tác s jídlem a položil ho vedle mě. Poděkovala jsem mu.
On se nejdřív díval divně, pak se uklonil a odešel. Neměla jsem chuť na jídlo. Těžkopádně jsem odsunula tác na noční stolek a znovu si lehla. Po chvíli se mi začaly zavírat oči, když jsem uslyšela otevírání dveří. Stála v nich postarší žena, kterou jsem nikdy neviděla. Usmála se na mně a přistoupila k mé posteli. "Jaktože nic nejíš, musíš nabrat síly, nebo se Rojvoj bude zlobit."
Nechápavě jsem se na ni podívala a potom mi vytryskly slzy. Objala mě a konejšila. Když jsem se od ní odtáhla. Tak si položila tác s jídlem na klín a chtěla mě začít krmit. Jen jsem zakroutila hlavou a smutně se na ni dívali.
"Vidím, že dneska nic asi nechceš jíst." Usmála se na mně při těch slovech. Nevěděla jsem se kdo je a neodvažovala se zeptat. Za otázku vždy bylo potrestání, jak mě naučili za poslední tři roky. Vzala mě za ruku a podívala se mi do očí.
"Nevěděla jsem, že Rojvoj má i nějaké další děti, mimo ty se mnou." Zůstala jsem na ni hledět s děsem v očích. On má i jiné děti, a dokonce ženu, na které je vidět že ho miluje. Tohle a mnoho dalšího se mi honilo hlavou.
Z myšlenek mě vytrhlo zavírání dveří, odešla a nechala mě samotnou. Byla jsem ráda, zmoženě jsem si lehla a hleděla do stropu, nevím jak jsem tak dlouho ležela. Pak jsem usnula.
Takto to probíhalo ještě pár dní než jsem byla schopna se sama postavit, aniž by jsem při tom šla jako opilá a musela se něčeho přidržovat. Přišla jakási skřítka a donesla mi nové šaty. Seděla jsem na posteli a hleděla co dělá. Rozložila opatrně šaty na jedno z křesel a uklonila se mi, pak odešla. Nikdo mi nic neřekl. Pomalu jsem došla k šatům a prohlížela si je. Ani jsem neslyšela otevírání dveří.
"Jak se ti líbí?" zeptal se ledový hlas. Trhla jsem sebou div, že jsem neomdlela leknutím. No musím přiznat, že můj otec se v tom tak trochu vyžívá děsit lidi.
"Omlouvám se, jen jsem se na ně chtěla podívat."
"Jsou tvoje, dnes povečeříš s námi. Alena ti dojde pomoct obléct se." Řekl takovým zvláštním bezvýrazným hlasem.
"Chci tě dnes představit moji zbylou rodinu. Mou ženu Alenu už znáš." Teprve mi to došlo. Ta žena se jmenuje Alena a dnes mi dojde pomoct.
"Tati," chvíli jsme se zarazila a dívala se na vzor na koberci "nemohla by jsem se vrátit?"
"Kam" optal se normálním hlasem. Trochu mě tím vyvedl z míry.
"Do Afriky." Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Nikdy jsem to nedokázala.
"Proč, nelíbí se ti to tady? Nebo ti tu snad něco chybí?" mluvil klidně.
"Ne je to tu moc pěkné i mě těší že můžu být s tebou. Taky nevěřím že nedokážeš nikoho mít rád. Jen mi tam bude líp. Budu mezi svýma. Prosím." Chvíli mě pozoroval, a pak řekl:
"Uvidíme po večeři." Otočil se a odešel.
Skoro se stmívalo, když se dveře otevřely a v nich se objevila Alena, žena mého otce.
"Dobré odpoledne", pozdravila jsem. Seděla jsem u okna a pozorovala přírodu.
"Dobré odpoledne, vidím že nejsi přichystaná." Odpověděla mi.
"Já tam nemůžu jít, prosím rozmluv to mému otci, prosím. Určitě na Vás dá." Jen zakroutila hlavou a popošla ke mně blíž.
"Pojď, pomůžu ti se připravit a obléct, děti se na tebe už těší, potom pro tebe dojde Severus Snape a odvetě na večeři." Tím skončila svůj úvod.
Bylo mi jasné že tuhle ženu nepřemluvím. Oblékla jsem se sama, ona mi jen pomohla učesat se a jemně mě namalovala. Připadalo mi, že to nejsem já.
"Proč jsi tak smutná?"
"Nejsem to já, připadám si jako nějaká panenka z porcelánu." Chvíli jsem se prohlížela v zrcadle a potom pár pohyby jsem si upravila hábit na šaty, jaké jsem nosila v Africe.
"Jo tohle jsem už já." Chvíli mě pozorovala, nic neříkala.
"Myslíš že se nebude zlobit, když jsi upravila ty šaty?"
"Chce mě představit, tak ať ví jaká jsem a kdo jsem." Pak jen přikývla a nechala mě samotnou. Ani mi nedošlo, že jsem to řekla dost ostrým hlasem.
Šaty byly světle zelené prošívané jemně stříbrnou nití s dlouhým rukávem. Udělala jsem je uplejší do pasu a pak postupně přecházely ve volnou sukni, která měla i trochu vlečku. Na prsou jsem zprvu měla vyšitého hada, ale já jsem to změnila na jednorožce s hadem. Jsou spodobněni jak se navzájem sobě uklánějí, rovnováha.
Byla jsem velmi unavená. Někdo zlehka zaklepal a pak se pootevřely dveře.
"Můžu" zeptal se Severus. Seděla jsem v křesle nachystaná a čekala. Když jsem se zvedla zavrávorala jsem. Rychle mě chytil a znova mně usadil do křesla.
"Jsi v pořádku? Nechceš něco?" zeptal se mě vlídně.
"Ne jenom, kdybych mohla odtud odejít. A přitom neurazit otce." Zhluboka jsem si povzdechla. Díval se na mě mírně překvapeným pohledem. Nic jsem neříkala.
"Můžeme jít, jinak se Váš otec bude zlobit." Pomohl mi vstát.
Kdyby mě tam nedoprovodil, tak bych se několikrát na dlouhé chodbě rozplácla. Asi třikrát se mě podlomili kolena dokud jsme nedošli ke krásně vyřezávaným dveřím. Otevřel mi je a nechal mně vejít. Pak za mnou zavřel a já jsem se dostala do té snad nejhorší situace.
Všechny pohledy se otočili na mně. Vpíjeli se do mě a já jsem pomalýma kroky, spíše dovrávorala než došla blíž k otci. Vstal a podal mi ruku. Zdálo se mi, že to není ten krutý a bezcitný muž, kterého jsme se všichni tam dole báli.
"Aleno, Thomasi, Kiri, Megi a Alexi, tohle je vaše nevlastní nejstarší sestra Vincencie Marií Eleonor Accidetia, příjmení má po své matce." Posadil se a mě pokynul abych usedla mezi něho a mládence, kterého představil jako Thomas. Thomas se na mě usmál. Pokýval mi že mě rád vidí, ale nic neřekl.
V Africe mě mistr učil že před jídlem se mám vždy pomodlit k matce zemi a ostatním třem živlům. Poděkovat jim za jídlo, které můžeme sníst. Začala jsem se modlit. Všichni čekali co bude následovat. Zvedla jsem spojené ruce, které jsem přiložila k čelu a poklonila se směrem ke stolu. Vyjeveně se na mě dívali.
"Co to mělo jako znamenat." Zahřměl otec.
"Modlila jsem se, za jídlo." Špitla jsem, zprvu mě nenapadlo, že dělám něco jiného něž co bych neměla. Ztuhla jsem ale na nikoho se nepodíval. Thomas mě vzal jemně za bradu a otočil si ji k sobě. "To je v pořádku, nic se neděje." Objevili se mi v očích slzy.
Nikdo nic neříkal. Neodvážila jsem se na nikoho podívat.
"Omlouvám se, prosím omluvte mně. Půjdu si lehnout." Vstala jsem malátně, a otočila se pomalu a odcházela.
"Kam jdeš!!" zahřímal za mnou otec až jsem nadskočila.
"Neděs ji Rojvoji." Ozvala se Alena. Všichni se na svou matku nevěřícně podívali. Vstala a došla ke mně. Vzala mě za ruku:
"Pojď než to bude studené." Odvedla mě zpátky na místo a na otce se dost příkře podívala.
Nikdy jsem toho moc nesnědla, ale teď jsem jedla ještě míň než obvykle. Cítila jsem jejich pohledy, snažila jsem si hledět svého talíře.
"Nechutná ti", ozval se vedle mě Thomas. Při jeho oslovení jsem sebou cukla.
"Ano, je to výtečné, jen mi není dobře." Snažila jsem se to říct tak, aby to neslyšel otec. Ale on to bohužel slyšel.
"Co je s tebou?" zeptal se mě a bylo vidět že se snaží aby měl příjemný hlas.
Škubla jsem sebou, jako vždycky když mě oslovil. Neodvážila jsem se na něj podívat. Jen jsem špitla: "Jestli mě omluvíte, tak si půjdu lehnout, není mi zrovna ještě dobře." To taky byla pravda. Otec jen přikývl. Pomalu jsem se vstala, ale daleko jsem nedošla po dvou krocích se mi setmělo před očima a já se pak probrala v Thomasově náruči.
Otec byl taky vedle mě, stejně jako jeho žena. Ostatní děti postávali kousek bokem.
"Vino, jak je ti." Otec se mě zeptal tak vlídným hlasem, že jsem ho nepoznávala. Chtěla jsem stát, ale Thomas mě v tom zabránil. Vzal mě do náručí a odnášel do pokoje. Jen co mě uložil objevil se tam Severus. Hned mi podával jakýsi divně vypadající lektvar.
Už když jsem byla dole, moje zdraví nebylo nejlepší, stres a strach taky přidali.
Nevím jak dlouho jsem spala. Ale když jsem se probouzela tak jsem v podvědomí slyšela šeptavé hlasy.
"Severusi, já tě varuji, nepokoušej mou trpělivost."
"Rojvoji uklidni se."
"Aleno." Oslovil svou ženu, "Severusi tak co je s ní, nelži mi víš že to poznám."
"Pane já nevím co s ní je, ale jak jsem řekl, těhotná není, je dokonce ještě pana. Nevím co s ní je, jen vím že je dost vyděšená. Možná je to ze stresu. Třeba potřebuje jenom čas."
"Sevrusi, nějak ti nevě…" nedokončil to.
"Tati" zašeptala jsem, ale stačilo to, abych upoutala na sebe pozornost.
Přišel ke mně. Slyšela jsem jen dvoje odcházející kroky. Muselo mi být vidět na očích strach. Vzal mě za ruku.
"Copak je holčičko. Čeho se tak bojíš?"
"Tati" vrhla jsem se mu kolem krku. V tu ránu už jsem neudržela slzy. Držel mě v náručí a konejšil. "Copak tě tak děsí?" bylo to spíše konstatování. Bylo mu jasné že jsem je slyšela.
"Proč mě musel Severus prohlížet." Sotva jsem to ze sebe dostala. Celá jsem se mu chvěla v náručí.
Dlouho mlčel a jenom mě držel:
"Bál jsem se, že jsem nedošel včas a Lucius ti ublížil. Bylo to jenom z obavy." Bylo mu jasné že mě tímhle neuklidnil.
"Já jsem ale pitomec, proč jsem se hádal zrovna tady se Severusem, raději kdybychom odešli na chodbu. Bude si myslet že jí nevěřím. Ach jak mi připomíná Marii."
Všechno se mu honilo hlavou, než si všimnul že jsem usnula. Opatrně mě uložil a přikryl.
Na chodbě dostal rovnou od své ženy polibek, jaký už od ní dlouho nedostal.
"Za co." Zeptal se trochu vyjeveně.
"Jen že tě konečně zase poznávám. V tvém náručí byla tak nevinná."
"Tys tam byla, vždyť jsem tě neslyšel."
"Byl jsi moc zabrán Vinou abys ji utěšil." Mírně mu na rtech pohrával úsměv. Otočil se a se svou ženou odešel do ložnice.
Probudila jsem se až druhý den, do pokoje mi oknem proudil čerstvý vzduch. Vrzly opatrně dveře a v nich se objevil Severus.
"No konečně" odechl si úlevou.
"Už jsem se bál že ti ten lektvar nesedl. Tvůj otec by mě na místě zabil. Celý den chodí jak lev v kleci a pořád kdy se probudíš." Vychrlil to na mě takovou rychlostí, že jsem jenom promrkávala.
"Jak je ti?"
"J-Jo dobře, můžu dostat napít?" Pomohl mi do polosedu a přidržel mi sklenici u úst. Pila jsem jak o závod.
"Pomalu, nikdo ti to nesebere." Řekl mi s úsměvem. Pak si mě prohlídl a na chvíli zmizel. Za nedlouho se vrátil i s otcem. Ležela jsem ještě dost dní než mi dovolil stát.
Po celou dobu mi byl výborným společníkem. Pak asi po týdnu mi oznámil že se musíme rozloučit. Byla jsem s toho hodně smutná. I když všichni se o mě staraly on mi bude chybět. Vysvětlil mi že musí nastoupit do Bradavic, ve kterých už 15 let učí lektvary. Věděl že mě lektvary zajímají s našich dlouhých rozprav.
Byl pryč už 14 dní a mě bylo čím dál víc smutno. Stála jsem na terase a díval se k lesu, který stál blízko hradu. Zlehka mi na ramennou přistál teplý hábit. Zachumlala jsem se do něj.
"Děkuji tati" neotočila jsem se na něj.
"Jak víš že jsem to já? To je jedno, hlavně mi řekni proč jsi tak smutná. Co tě trápí?"
"To je dobrý jen se mi trochu stýská."
"Po Severusovi, Vino nezamilovala jsi nám tady náhodou?" řekl šibalsky. Ztuhla jsem, neodvažovala jsem se podívat otci do očí.
Chvíli mě pozoroval:
"Myslíš že nevím, že jste se líbali vždy když jsi krmila draka, a potom i když jsi byla tady. Nemusíš se bát kdyby mi to vadilo, myslíš že bych to neřekl už dřív?" Vrhla jsem se mu kolem krku
"Děkuji, děkuji tati."
"Konečně vidím u tebe ten úsměv, který mi tolik chyběl." Dala jsem mu lůbanec na líci a odběhla jsem. Byla jsem šťastná, s Thomasem jsem na chodbě zatočila a běžela dál do svého pokoje.
Za nedlouho se otevřeli dveře a v nich znova stál otec.
"Potřeboval jsi ještě něco tati." Usmívala jsem se jako sluníčko.
"Jen tě chci o něco poprosit. Ještě za ním nikam se nepřemisťuj. Ať dojde sem, ale ty nejsi ve stavu, aby ti to nemuselo ublížit. Slíbíš mi to."
"Ano, jen on nemá čas. Alespoň mi to psal, že jakmile se mi udělá líp tam mě zve na večeři. Že nemáš nic proti tomu?"
Už jsem si nebyla tak jistá. Jen přikývl, já jsem se znova zatočila radostí i trochu zavýskala. V tom se otevřely dveře a vešel Thomas.
"Neučili tě klepat." Zeptal se dost pohrdlivě otec.
"To je dobrý tati." Thomas byl vyjevený a chvíli mu trvalo než se zpamatoval.
"Já jsem se jen chtěl zeptat co se stalo, že jsi tak veselá a šťastná."
"Jsem šťastná a mám k tomu i souhlas taťky. Thomasi, Tome, Tomášku…" Skřepšila jsem kolem obou.
"Dost Vino," zarazil mě příkře "nejsi ve stavu aby ti bylo zrovna nejlíp a taky si to můžu rozmyslet." Řekl naoko přísně. Udělala jsem na něho zklamaný pohled ale dlouho jsem to nevydržela a znova jsem se začala smát. Najednou se mi zatočila hlava. Trochu jsem ztratila balanc. Oba hned byly u mě. Otec se na mně dost přísně podíval a rozkázal mi si odpočinout. S Thomasem jsme si dlouho povídali než nás zavolali na večeři.
Zhruba po deseti dnech mě otec zavolal do sálu, byla jsem tam jenom jednou, a to když mě přivedli. Domácí skřítek Folios mi před tím předal plášť, tmavozelený s kápí. Prej si mám nasadit kápi než vejdu do sálu. Bylo mi to divné, ale uposlechla jsem otcova nařízení. Vešla jsem a ztuhla ve dveřích. Všude kde jsem se podívala byli smrtijedi.
"Pojď dál už na tebe čekám." Mezi nimi se udělala ulička abych se dostala k otci. Šla jsem pomalu a snažila jsem se vypadat tak, jako že je to pro mě rutina. Kolem mě se rozhléhal šepot ve smyslu:
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Inies Inies | 17. března 2008 v 20:13 | Reagovat

Tak tahle kapitola se  dosti změnila. Opět využíváš stejné jméno. Vina! Nic proti ní samozřejmě nemám, jen mi to vždy připomíná nějaké jiné tvé povídky. Třeba u této jsem měla pocit, že jsem stejnou část četla již několikrát někde jinde. Jinak děj se mi velmi líbil. Byl opravdu hezký, jen mě to trošku občas mate... uvdíme, jak se to bude vyvýjet dál... Ha! Ono to končí dvojtečkou! Jdu si dočíst větu :)

2 Beltrix Beltrix | Web | 29. května 2011 v 11:51 | Reagovat

Je to opravdu zajímavé... vcelku mnohokrát omílené téma, podané zajímavě ;) jen si dej pozor - některé věty zní vcelku nesmyslně a některé postavy jsou hooodně OOC ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama