2. kapitola

13. listopadu 2007 v 20:13 | Vina |  Porte filio
nová kapča je to delší

2. kapitola

Za několik hodin jsem se s ní už vydala k lékaři. Byl to nějaký maminčin známí ze studií, alespoň co mi řekla. Snažila se mě uklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Když jsme vstoupili k němu, musela mě chytnout, protože se mi podlomili kolena. Měla jsem strach, hrozný strach.
Přivítal nás usměvavý muž, sportovní postavy s prošedlými vlasy. Pozval nás do obýváku. Nalil nám pití a z jejich rozhovoru jsem se dozvěděla, že mamince pomáhal odrodit všechny děti. A byl to také její osobní lékař a dobrý přítel i spolužák ze školy.
"A co ty." Zeptal se náhle, já jsem v té chvíli opustila sklenici, která se roztříštila na zemi.
"Omlouvám se." Začala jsem sbírat střepy. Trochu na mě hleděl, než se zpamatoval a mávl hůlkou. Sklenice i s pitím se scelila.
"Omlouvám se, prosím nez…"
"Dost, nemáš se za co omlouvat tohle se může stát každému." Řekl mi s úsměvem.
Ztěžka jsem dosedla na gauč a tvář jsem schovala do dlaní a znova se rozplakala.
"No tak, to je dobré holčičko, všechno bude v pořádku." Maminka mě objala.
"Copak se stalo, takže tohle nebude jen taková normální návštěva. Ali co se té slečně stalo?"
Matka si zhluboka povzdechla.
"Ach Bonifáci, můžeme vedle?" Oba vstali a odešli. Za chvíli se vrátili. Už se netvářil tak přívětivě. Byla na něm vidět starost.
"Slečno Vino, vím že je to pro Vás velmi těžké, ale jestli to chcete mít za sebou, tak Vás můžu prohlédnout okamžitě." Řekl to přívětivým hlasem, já jsem se ovšem rozvlíkala ještě víc. Trvalo ještě hodinu, než mě uklidnili a on mě mohl prohlédnout.
Po další půlhodině potvrdil moje slova, že jsem stále pana. Napsal otci dopis:
Vážený pane Radle,
po prohlédnutí Vaší dcery Vincencie, jsem shledal, že je stále pannou. Je v naprostém pořádku až na ten psichycký šok. Prosím aby jste ji v následujících několika dnech nerozrušovali.
S pozdravem
MuDr. Bonifác Pankrác
Opravdu několik dní se na mě otec ani nepodíval, nemluvil se mnou. Severus mi poslal, hned druhý den zprávu, že je v pořádku a že s otcem nemluvil. Nikdo po mě nechtěl nic vědět. Dva nejmladší byli ve škole a Thomas s Kiri se na nic nevyptávali. Chovali se ke mně stejně jako jindy. Pomalu nastal konce října a otec došel jednoho večera za mnou.
Vzhlédla jsem od rozepsaného dopisu.
"Tati potřeboval jsi něco?" Jemně přikývl, ale mlčel. Vstala jsem a přešla k němu. Měl nevýraznou tvář. Blížilo se poledne a já jsem myslela že jsem zapomněla na oběd.
"Tati, kolik je hodin, já jsem se trochu zapomněla. Jen jsem chtěla dopsat ten dopis." "Nezapomněla" nic víc neřekl jen se na mně díval zvláštním pohledem.
"Co je tati, co jsem provedla." Mírně jsem ucouvla.
"Nic" Zase jednoslovná odpověď. Otočila jsem se a chtěla se vrátit k dopisu pro Severuse. Poslední dobou jsme si jenom dopisovali a to ne zrovinka krátké dopisy. Pravidelně dvakrát týdně, když se něco stalo tak i víckrát. Párkrát jsme se potkali i v temném sídle, ale zrovna jsme toho moc nenamluvili.
"Počkej, musíme si vážně promluvit." Posadili jsme se do křesel kolem krbu. On obou nalil čaj, který nechal přinést. Vytáhl dopis a dlouho se na něj díval dokud nepromluvil. Zhluboka se nadechl a bylo vidět že se uklidňuje.
"Vino je mi to sice proti srsti, ale měla bys to vědět a taky to s tebou souvisí. Alena mě nutí, abych to nechal na tobě, ale mě se to vůbec nelíbí."
Ehm, ehm "běž rovnou k věci." Přerušila jsem ho. To jsem si mohla dovolit jenom já a maminka. "Došel mi od Severuse dopis, s takovou malou žádostí, protože jsi mu asi napsala co jsi musela se mnou protrpět jak to nazývá Alena." Na chvíli se zase odmlčel, já jsem nic neříkala.
"Tady v tomto dopise" zamával mi s ním před nosem "mě žádá, abych tě pustil na víkend s ním. Vím, že spolu máte jistý vztah, jen si myslím, že se k tobě nehodí, není dost vznešeného původu."
"A kdo v této době je tati, on je hodný a milý, vždy byl pozorný a moc mi pomohl."
"Vím že máte navzájem k sobě náklonnost. Taky …"
"Tati mi se milujeme, …"
"Vino, nejsi tak zkušená životem, jako já nebo někdo v mém věku s láskou, je to pro tebe jenom poblouznění."
Zamračila jsem se na něj: "Tati, mám ti připomínat, že mi je skoro 31 let nebo ti mám připomenout že jsem o 9 let starší než Severus, popřípadě říct že od svých 10 let žiji prakticky jak mi život povolí a není to moje první láska. Žila jsem ve škole, kde se upřednostňuje když je pouze ženou, vychovali mě v ní." Zhluboka si znovu povzdechl. Bylo vidět že se mu můj vztah nelíbí a Alena na něj tlačí.
"Mám jenom o tebe strach, už když se tě pokusil Lucius znásilnit, tak jsem myslel, že mi prasknou nervy a já ho zabiji."
"Tati, Severus je jediný muž, kterému jsem nemusela ublížit když jsem řekla že potřebuji čas, on přestal po jednom ne a ještě se mi omluvil. Takového muže, džentlmena jsem nikdy nepoznala." Na chvíli jsem se zasnila.
Vzal mě za ruce a dlouho se na mně díval.
"Jsi stejná jako matka, ani nevíš jak mi chybí, hlavně když tě vidím. Chodíš stejně i mluvíš, jen si jinak rozpustilá. A jinak můžeš jít na ten víkend, jen menší varování mu řekni. Ublíží ti a bude si přát, aby se nenarodil." Vrhla jsem se mu do náruče a plakala štěstím.
"Děkuji tati, ani nevíš jak jsem šťastná."
Zbývalo mi ještě několik hodin do večeře, kdy jsme po ní měla odjet za Severusem. Když jsem se vrátila do pokoje, tak jsem našla na posteli lístek, byl od otce.
Jestli se ti dotkne tak už nebudu tak smířliví, ani Alena mě už nepřesvědčí.
Otec
Zírala jsme na lístek s otevřenou pusou. Vždy se mi holky ve škole posmívali, že jsem jediná panna z celé školy. Od svých 16 let jsem se nezměnila a vypadala jako panenka. To taky zapříčinilo to, že jsem na půl Antik po mamince a oni stárnou daleko pomaleji. Už se ty tři roky u otce na mě trochu podepsali, ale jako bych byla už dospělá. Aspoň že nevypadám mladší než moji sourozenci.
Musela jsem se napít vody než jsem vyrazila. Byla jsem domluvená se Severusem že mě počká v Prasinkách u jednoho krámku. Jakmile jsem se tam přemístila tak jsem uviděla osobu v tmavém plášti, kapuci na hlavě neměl, i tak bych ho poznala. Dala jsem mu letmý polibek a pořád se rozhlížela, jestli nás někdo nepozoruje. Věděla jsem že nikdo, ale měla jsem zvláštní pocit.
"Co se děje." Viděl můj vystrašený obličej.
"Nic, to je dobrý." Vzal mě za ruku a zadíval se mi zhluboka do očí.
"Můžeme, než odejdeme budeme do zítra v Bradavicích. Jestli ti nevadí to. Musím ještě něco dodělat." Jen jsem přikývla a dál se kolem sebe bázlivě rozhlížela. Vedl mě okrajem Prasinek, skoro nikdo tam nebyl. Jen pár spěchajících lidí, kteří se snažili dostat ze špatného počasí.
Asi za půl hodinky jsme dorazili do Bradavic. Nikoho jsme nepotkali, bylo to tak i lepší. Šli jsme postraními dveřmi, aby mě nikdo neviděl. Došli jsme do jeho soukromých komnat, kde bylo příjemně teplo. Pomohl mi sundat promáčený plášť a odnesl ho pryč. Pak se vrátil se sklenkou jakého si pití. Posadili jsme se před krb a chvíli si povídali. Pak se zvedl:
"Odpočiň si, pak když tak dojdi za mnou do laboratoře. Jsou to dveře napravo, když půjdeš chodbou rovně a pak doprava." Letmo mě políbil a odešel. Chvíli jsem ještě přemýšlela o vzkazu, který mi tam nechal otec. Snažila jsem se uklidnit a jakž takž se mi to i podařilo. Bylo docela pozdě a díky mé nepozornosti zabočila doleva.
Chvíli jsem šla, když se přede mnou objevil člověk s jedním okem, druhé měl umělé, které se samo otáčelo a spočinulo na mě pohledem.
"Kdo jste?" zavrčel na mě. Přimrzla jsem k podlaze a nebyla schopná slova. Jeho zjev mě vyloženě děsil. Začala jsem před ním couvat. Chytil mě za ruku a zopakoval svoji otázku.
"Kdo jste a co tu děláte." Jen jsem na něj třeštila oči a nebyla schopná slova. Vyndal hůlku a namířil s ní na mě.
Tohle mě vyděsilo ještě víc. Aniž by jsem se bránila mi svázal ruce přede mou a táhl mě chodbou až do Vstupní haly.
"Prosím pusťte mě, prosím." Už jsem naříkala a prosila jak jen mohla, ale on nepovolil. Hodil mě před vysokého štíhlého muže s dlouhými vlasy a fousy, které měl úplně bílé. Mé vlasy mi zakryly vzlykající tvář.
"Kdo je to Alastove." Zeptal se a díval se na mě se zájmem. Alespoň to tak přes vlasy a slzy vypadalo.
"Našel jsem ji ve sklepení a nehodlala mě říct kdo je ani co tu dělá." Štěkl ten muž s okem. Rozzvlykala jsem se ještě víc. S rukama jsem nemohla pořádně hnout. Celá jsem se chvěla strachy, když se mě chtěl muž s bílými vlasy dotknout odtáhla jsem se. Jen jsem na něj přes vlasy hleděla ustrašenýma očima.
"Nebojte se nikdo vám nic neudělá." Znova se ke mně natáhl a se snažila ucuknout, ale druhý muž mě podržel aby se nemohla pohnout. Jemně mi oddělal vlasy z obličeje a usmál se na mě. Bála jsem se mu podívat do očí a snažila se vykroutit se sevření.
"Pusť ji Alastove je vyděšená na smrt." Nepustil jen zesílil tlak na mé ruce.
"Au" zaskuhrala jsem a začali mi téct ještě víc slzy. Chvěla jsem se strachy a pozorovala muže před sebou. Zdál se mi povědomí, ale nevěděla jsem kam si mám zařadit. Náhle ztuhnul a jeho výraz se změnil ve vyděšený a překvapený.
O to víc jsem se snažila dostat se sevření.
"Pusť a to okamžitě." Zahřímal muž s bílými vlasy. V tu chvíli by se ve mně krvi nedořezal jak jsem se lekla jeho hlasu.
"Ale Albusi, je to určitě špeh." Pustil mě, nečekala jsem to a jako hruška jsem spadla na zem. Snažila jsem se odplazit co nejdál, ale se svázanýma rukama to moc dobře nešlo, když mnou projela strašná bolest, jako tisíc perliček. Začala jsem křičet a prosit ať toho nechají, že jim řeknu co budou chtít. Hlavně ať to skončí.
Jak bolest začala tak i ustala a na demnou se skláněl Severus a ten muž, kterého nazval Albusem. Ruce jsem měla volné, ale stejně jsem Severuse nepoznávala a snažila se od obou dostat co nejdál. V Severusově tváři se zračila zlost s lítostí. Když poznal, že se i jeho bojím trochu se odtáhl.
"Severusi, vezmi ji do mé kanceláře. Postarej se o ni ať má to nejlepší pohodlí." Pak se na mě usmál. "Nemusíte se bát nikdo vám neublíží." Pak vstal. Otočil se na Severuse. Ten mi musel dát něco vypít, abych se s ním neprala. Probudila jsem se v kruhové místnosti v pohodlném křesle a vedle mě seděl Severus, který mě pozoroval.
Byla jsem mírně mimo, ale poznávala jsem ho:
"Konečně, už jsem si myslel, že ti budu muset dát lektvar na probuzení." Usmál se na mě, ale když viděl můj vyděšený obličej. Vzal moji ruku do své. Pak jsem uslyšela otevírání dveří. Vstoupili oba muži.
Albus jak ho nazýval se usmíval, ale ten druhý se mračil. Sesula jsem se ještě víc do křesla.
"Pane řediteli, bude nejlepší když ji odvedu, je vyděšená."
"Za chvíli Severusi, jen se jí na něco chci zeptat." Usmál se na mě a posadil se za velký stůl. Druhý stál opodál a mířil na mě hůlkou. Začala se jsem se chvět strachy. Severus to na mě poznal a snažil se mě uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Těkala jsem po nich pohledy.
"Můžeme znát vaše ctěné jméno slečno." Jako by do mě hrom uhodil. Podívala jsem se na muže a vykoktala:
"Vincencie Accidetia" hlas se mi třásl a pořád jsem pozorovala hůlku v mužově ruce.
"Dej ji pryč." Vyzval ho když si všiml mého vystrašeného pohledu. Mírně ji sklonil, ale pryč ji nedal.
"Vaše maminka se jmenovala Marie Eleonor Accidetia, jestli se nepletu." Zakroutila jsem hlavou že ano, věděla, že jsem slušně řečeno v prdeli, když zná jméno maminky tak zná i jméno otce. Začaly mi opět téct slzy, věděla jsem kdo je to, nikdo jiný to být nemohl. Albus Brumbál, ten kterého tak nenávidí otec.
"Tvou matku jsem znal od narození, ano znal, taky vím kdo je tvůj otec."
"Prosím, já odejdu a nikomu nic neřeknu jen mě prosím už nemučte." Hlavu jsem schovala do dlaní. A plakala jsem.
"Pojď odvedu tě." Zaznělo od Severuse.
"Ne," zarazil ho Brumbál, "oba nás nechte na chvíli o samotě." Po jeho slovech jsem zalapala po dechu.
Severus mě naposledy stiskl ruku a pošeptal mi.
"Nemusíš se ho bát." Pak oba odešli a já jsem tam s ním zůstala sama. Vstal a obešel stůl. Než se dostal ke mně byla jsem na nohou a snažila se dostat pryč, ale dveře byly zamčené.
"Neboj se mě já ti neublížím. Myslel jsem že jsi mrtvá, ach jak se podobáš Marušce." Když viděl že se ho bojím tak se opřel o stůl a pokračoval:
"Znal jsem tvoji maminku od narození. Byla to moje nevlastní sestra."
"Ne, nebyla, vy lžete, vy jen chcete abych vám něco řekla o otci."
"NE to nechci, nechci tě vystavit nebezpečí, jak myslíš že vím jak se tvoje maminka jmenovala." Kývla jsem rameny že nevím.
"Ano, možná už mě nepoznáváš, když jsi mě od svých pěti let neviděla. To co se stalo bylo tragédií. Ale věř mi, že za to tvůj otec nemůže."
Znova a znova jsem se snažila dostat pryč, ale dveře byly zamčené.
"Prosím, pusťte mě. Prosím." Přistoupil ke mně blíž, jemně mě vzal za ruku a odvedl mě do křesla. "Ne dokud si nepromluvíme, v takovém stavu tě nikam nepustím. Ještě by ti někdo ublížil. Kouzlíš, máš hůlku? Protože viděl jsem tvůj vyděšený pohled když na tebe Alastrov mířil. Tím usuzuji, že žiješ jako mudla."
"Ano pane." Dostala jsem s námahou ze sebe.
Podal mi hrnek s tmavohnědou tekutinou.
"Tohle měla tvá maminka nejraději." Když jsem se neodvážila hrnka chytnout, usmál se na mě:
"Neboj není tam veritaserum ani nic jiného. Chceš abych se napil s tvého hrnku dřív než ty, abys mi uvěřila." Nic jsem neříkala jen jsem na něj dál vystrašeně koukala. Postavil hrnek vedle mě a sedl si do druhého křesla.
Chvíli mlčel a pak se natáhl k jednomu stolku a vytáhl něco ze zásuvky.
"Pamatuješ si na tuhle osobu?" byla na ní maminka s Brumbálem a ještě někým kdo se mu moc podobal.
"Ten co stojí zleva je můj bratr Aberthof. Nevím, ale toho si asi nikdy neviděla." Tekli mě slzy po tvářích, ano měl pravdu vzpomněla jsem si.
Propukla jsem v hlasitý nářek. Někdo mě jemně vzal do náručí a konejšil. Byl to Brumbál.
"No tak holčičko, to bude v pořádku. On to ví, jen mu neříkej že jsme spolu mluvili. Řekni mu že z tebe nikdo nedostal ani slovo a že Severus ti musel dát uklidňující lektvar." Jen jsem přikývla. Pustil mě a šek ke dveřím. Pak jsem jen cítila jak mě někdo bere do náručí a odnáší pryč. Tu vůni znám, Severus. Cítila jsem na sobě chlad noci, ale byla jsem mimo. Pak jsme se objevili v místnosti a Severus mě uložil do postele. Chytla jsem ho za ruku.
"Zůstaň, já se bojím." Sedl si ke mně a jemně mě políbil, pak se mi po době podařilo usnout. Do té doby u mě Severus seděl.
PRÁSK, rozlehlo se po pokoji. Zprudka jsem se posadila a rozhlížela se po pokoji. Uprostřed stál, ne to je jen hloupý sen, ne můj otec tu není, to se mi zdá. Byla jako z kamene. Jen jsem zhluboka dýchala a nevěděla co se to děje. Nechápala jsem, kde to jsem tady to neznám.
"Nejsem tvůj sen." Řekl nebezpečným ledovým hlasem, až jsem se na posteli skrčila a jak ustrašení zvířátko hleděla na svého otce.
"Tak co jsi mu řekla?" Nic jsem mu na to neřekla, jen se dál na něho ustrašeně dívala.
"NO," byla to výhružka, když se otevřeli dveře a tam stál zděšený Severus.
"Pane, já …"
"Sklapni" zařval, aniž by se na něho podíval.
"Čekám, co jsi mu řekla."
"Pane, nikomu nic neřekla, nebyla schopná. Moody ji tak vyděsil, že omdlela a já ji přenesl sem. Věř…" zvedl ruku a tím ho umlčel.
"Severusi, už sis vzal mou dceru a neuposlechl mého varování?"
"Ne pane jen jsem ji položil do postele a odešel pro jeden lektvar, aby se jí ulevilo. Nic víc."
"Crucio" zařval Voldemor a Severus se skácel v křečích na zem.
"Ne přestaň, je to tak jak říká. Víš že mám strach z hůlek, prosím." Vstala jsem, ale v zápětí jsem zase upadla, nohy mě neposlouchali. To bylo pro otce dostatečný důvod, aby přestal.
"Prosím, prosím," plakala jsem schoulená na zemi.
"Prosím neubližuj mu tati." Byla jsem zase mimo sebe. Dnes už podruhé. S hlasitým prásk se otec přemístil pryč. Doplazila jsem se k Severusovi, který těžce oddychoval.
"Severusi, řekni něco, prosím." Držela jsem ho v náručí. Zhluboka oddychoval a po chvíli ztěžka otevřel oči a podíval se na mě. Pak se pokusil o úsměv, ale moc mu to nešlo.
"Neunavuj se." Podala jsem mu lektvar na zklidnění. Po chvíli už se posadil a usmál se na mně.
Byla jsem stále vyděšená a na něho se dívala s vystrašeným pohledem.
"Co myslel tím že sis mě vzal. I přes jeho zákaz." Neměl se k odpovědi jen mě políbil znova a znova. Jemně jsem ho odstrčila, a prosebně se na něj podívala.
"Teď ne." Zvedl se a mě pomohl taky se zvednout. Musel mě podepřít, protože, mě opět nohy přestaly poslouchat. Posadil mě na postel a díval se na mě, mlčel, bylo vidět, že se mu o tom nechce mluvit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Inies Inies | 17. března 2008 v 20:53 | Reagovat

Ona je opravdu až tak nezkušená??? No teda! Její otec přeci musel vědět, že půjdou do Bradavic, tak proč se tak čílil. Zase jsi nakousla téma smrti její matky... doufám, že se brzy dozvím více. Přijde mi jenom trošku krutý, že nikdy se jim nedostane klidu...

2 Beltrix Beltrix | Web | 16. srpna 2011 v 13:55 | Reagovat

Akorát mi tam nesedí do jméno Bonifác Pankrác. V povídce z českého prostředí by obstálo, ale v tomto asi ne...

3 Métis Métis | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 15:03 | Reagovat

Tvá povídka (je to doufám povídka) mě velmi zaujala. Všem známé téma jsi zpracovala trochu jinou formou, i když jsi zachovala některé původní detaily a postavy. S tvým svolením bych o ní ráda napsala na svém blogu recenzi ;) Pokud by ti to nevadilo, napiš mi prosím na email. Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama