4. kapitola - 2 část

20. listopadu 2007 v 11:29 | Vina |  Porte filio
Lidičky komentáře, jinak nebude ani k jedné povídce nová kapitola

"Vino, už jsi mluvila s Rojvojem" zeptala se Alena, ale předem znala odpověď.
"Ne, já jsem doufala, že když ty o tom budeš vědět tak se nic nestane. A taťka by se to nemusel dozvědět. Já se za chvíli ukoušu. Nejsem zvyklá nic nedělat, ale to jsi si všimla." Posmutněla a sklopila hlavu.
Alena ji chytla za ruku a zvedla jí bradu.
"Můžeš jít, ale oznámíš to otci." Vina sebou trhla a hleděla vyplašeně na ni.
"On mě nikdy nepustí. To mě raději někde zavře."
"Neboj půjdu s tebou a promluvím s ním. Ano." Usmála se na ni.
Došli do pracovny kde Voldemort seděl v křesle u krbu a popíjel s krásného křišťálového poháru vínu. Když obě ženy vešly vzhlédl se zdviženým obočím.
"Emh … tati, máš chvilinku čas?" zeptala se Vina dosti nervózním hlasem. Voldemort jen přikývnul a pokynul jim ke křeslům naproti němu. Jen je pozoroval a nic neříkal. Alena se ujala slova, protože viděla že na své adoptované dceři že je příliš nervózní než aby něco řekla.
"Rojvoji, Vina za mnou došla s prosbou, jestli by nemohla na pár dní odjet." Zeptala se přívětivě Alena a usmála se na muže.
"NE, to nepřichází v úvahu. Ještě není úplně v pořádku a ke všemu je těhotná." Řekl svým nejledovějším hlasem jakým to dovedl jenom on.
"Rojvoji Vina je v naprostém pořádku, jen by chtěla navštívit Severuse. Dělá si o něj starosti." Pokračovala dál Alena jako by Voldemort nic neřekl.
"Slyšela si, to je mé poslední slovo." Bylo na něm vidět že má dobrou náladu. Svou rozmrzelost jen hrál.
"A vůbec, do Bradavic ji nepustím, ještě by se jí mohlo tam něco stát!!" ukončil to a napil se. No spíš se na o to pokusil. Pohár mu vylétl z ruky a přistál ve Vininé ruce.
"Co si myslíš, že děláš?" zařval na ni. Nic neřekla nedívala se na něj, jen vzala pohár s 20 let starým skřítčím vínem a napila se z něj. Oba se na ni dívali jak na sebevraha.
"Dej to sem, tohle pit v tvém stavu nesmíš." Zahřměl Voldemort až sebou Vina cukla a trochu se polila. Stále však k němu nezvedla zrak ani když jí pohár vytrhl z ruky. Alena ji vzala konejšivě za ruku a všimla si, že má v očích slzy. To se mu zase něco povedlo. Pomyslela si Alena na manželovu osobu.
Voldemort stál nad svou dcerou a dlouze se na ni díval pak se podíval na Alenu. V jejím obličeji se zračila nesouhlas a rozčarování, které jak si domyslel patřilo jemu. Znovu se posadil a podíval se na svou dceru.
"Řekni mi jediný důvod, proč bych tě tam měl pustit." Zeptal se už o něco mírnějším hlasem. Sám si všiml Vininých slzí.
"Je tam Brumbál." Řekla sotva slyšitelným roztřeseným hlasem. Až moc dobře věděla, že její otec je klidně schopný zakázat Severusovi se s ní scházet.
"A co je s tím dědkem." Zahřměl.
"On mi neublíží, vždyť mi pomohl, aby se mi udělalo líp. Ty snad něco o Severusovi víš? Strýček říkal že je ještě na nějaké akci." Řekla roztřeseným sotva slyšitelným hlasem.
"NE, měl se vrátit už před třemi dny." Do Viny jako by střelil, rozplakala se hlasitě, už to prostě nevydržela. Bála se o něj, tam alespoň mohla zjistit kde je, ale tady by to nedokázala. Schovala hlavu do dlaní. Alena se ji snažila utišit a probodávala svého muže vražednými pohledy.
"Proč?" zeptala se úplně zoufalá Vina.
"Za první přestaň plakat, víš že to na mě nezabírá a za druhé nejsi ve stavu, kdy by jsi se mohla přemístit. Mohlo by se ti něco stát a to nechci."
"Použiji oheň nic se mi nestane. Přenesu se rovnou do jeho kanceláře, prosím. Tady jsem jak nějaký vězeň, ještě by to potřebovalo mříže na okna a bylo by to všechno."
"Nebuď prostořeká. Nevím co se ti nelíbí." "Co, dobře víš, že nejsem člověk, který vydrží sedět se založenýma rukama. Když chci udělat nějaký lektvar tak div že mě ztama nevyhodí. Vždy, nic nesmím dělat nikam nesmím jsem tu jak ve zlaté kleci. Prosím tati. Jen na pár dní. Prosím." Znova jí začali téct po tvářích slzy jak hrachy.
"Nech toho, mé rozhodnutí dostaneš u večeře. Ale mám podmínku, jestli tě tam pustím a něco se ti stane tak si to Brumbál a ostatní pěkně odnesou." Řekl vážným, ale ne moc ostrým tónem. Vina se mu vrhla kolem krku.
"Děkuji, děkuji tati." Dala mu pusu na tvář a utřela si oči. Pořád mu ještě seděla na klíně, a jednou rukou ho objímala. Alena se nad tou scénou usmívala. Zaznělo zaklepání a pak vstoupil Thomas.
Zkoprněl s otevřenou pusou. Vina rychle vyskočila a s úsměvem s ním zatočila a vyběhla z pracovny. Thomas ještě dosti mimo sebe se díval na matku a otce. Pak se zpamatoval a vzpomněl si proč došel. "Promiň, že tě tati ruším, ale došli jacísi dva muži. Ale neznám je."
"Konečně." Jediné co řekl a odešel, Thomas se podíval na matku.
"Mami, něco mi uteklo?" zeptal se dosti ještě zaskočeně.
"Mnohé synu, hlavně to, že Vina má neuvěřitelnou moc nad tvým otcem. Hlavně když ho dokáže pořádně vyšokovat." Usmála se Alena na svého nejstaršího syna. Ten se raději už na nic neptal.

U večeře
Vina seděla jak na trní a čekala až přijde otec. Nikdy se neopozdil pokud neměl dostatečný důvod. Kde může být, tohle mi dělá na schval. Thomas i Alena ji pozorovali jak je nervózní. Pak se otevřeli dveře a vešel tam domácí skřítek.
"Pán prosí, aby jste začali bez něho a slečna Vina má jít za ním do pracovny." Poklonil se před Vinou skřítek. Rychle vstala a odešla. Ostatní se pustili do jídla.
Vina došla před pracovnu a jemně zaklepala.
"Pojď dál Vino." Ozval se otcův hlas. Jako slušná dívka vešla do pracovny a mezi dveřmi zkoprněla. Nebyl tam sám. Seděli tam s ním dva muži.
"Dobrý večer." Pozdravila, pak se posadila do volného křesla. Seděla tak, že na ni všichni tři muži viděli.
"Určitě zajímá, proč jsem tě zavolal, ale hlavně jestli můžeš odjet. Nepletu se viď." Vina jenom přikývla.
"Mé rozhodnutí uslyšíš později. Teď se tu jedná o vážnější věc. Jistě víš kdo byla tvá matka a taky jaký zastávala zhruba post, ale nevíš ještě jednu věc. Byla taky velekněžkou Řádu světla, stejně jako její matka a předešlé generace před ní." Na chvíli se odmlčel a toho Vina využila.
"Nechápu kam tím míříš. Slyšela jsem o tom řádu ve škole, ale co to má co se mnou společného. Vím taky že maminka k němu patřila, ale ta tam byla vychovávána od malinka v té víře. Já jen vím že něco takového existuje." Poslední řekla trochu víc nabroušeně až se na ni otec zamračil.
"Jedná se o to," ozval se postarší muž se světlými mírně prošedivělými vlasy, "že jste její dcera a tedy se stáváte podle dědičného práva její nástupkyní. Tedy naší velekněžkou." Ukončil svou řeč muž.
"Dobrý vtip, netušila jsem že máš takový smysl pro humor." Rozesmála se Vina a dívala se na otce.
"A dost." Zahřměl až sebou oba muži cukli.
"Tohle není žádná legrace, jak si to představuješ. Nebyl to můj nápad a upozorňoval jsem je na skutečnost, že jim neuvěříš. Takže mě teď slečinko dobře poslouchej. Pěkně je tu vyslechneš a nechci od tebe slyšet žádné narážky ani žádné podobné věci, které máš ve zvyku. A upozorňuji tě nepokoušej se mě dnes naštvat, jinak nikam nejedeš."
Vina místo toho, aby mu odpověděla vypískla radostí a vrhla se mu kolem krku a dala mu pusu na tvář.
"Děkuji." Pak se odtáhla a znova se posadila. Zářila štěstím, že bude moci zjistit co se děje s jejím milým Severusem a na chvíli z těchto stěn vypadne někam jinam. Oba muži chvíli se dívali dost zaskočeně.
"Co je, nikdy jste neviděli otce s dcerou." Neodpustila se si uštěpačnou poznámku, ale když zachytila otcův pohled raději zmlkla.
Tři hodiny už do ní klavírovali co může a nesmí, Vina je však už asi před hodinou přestala vnímat a začali se jí klížit oči. Z ničeho nic ucítila na ruce kterou si podepírala hlavu čísi ruku. Byl to otec. Ruku jí dal dolů a její hlava div že se nepraštila o opěrku na ruce. Pak se na něj podívala a pokrčila ramena. Oba muži si tohoto gesta všimli.
"Rozuměla jste všemu?" zeptal se druhý, který byl malý vrásčitý staříček.
Zívla a pak se na něj podívala.
"Nechci vás urazit, ale stejně si budu dělat co uznám za vhodné já a nikdo mi nebude klavírovat do života a za druhé ty cancy co jste tu povídali jsem četla asi už tak 50x v maminčině deníku i s jejími připomínkami a za třetí. Žádnou velekněžkou se nestanu, protože už jí jsem přešlo to na mě když maminka zemřela." Po tom zvedla a obrátila je proti obou mužům. Od dlaní až po lokty se rýsovalo zvláštní tetování, které se tam začalo pomalu objevovat.
"Když mě teď omluvíte, jsem unavená, jdu si lehnout." Nečekala na svolení a odešla. U dveří zaslechla staříčka:
"Jako její matka. Jako vejce vejci, to bude velmi těžké."
Šla si lehnout až v jednu ráno, ráno to taky tak vypadalo. Domácí skřítka ji tahala asi 4x z postele, že má stávat, protože ji čekají na snídani. Z řečmi po 7 hodinách spánku se vyhrabala s postele a šla na snídani. Došla tam a jen řekla mdle dobré ráno a posadila se. Všichni si ji prohlíželi. Seděla, měla opřenou hlavu o ruku a nepřítomně míchala čaj. Pak se jí to podařilo i rozlít a polít otce.
Ten se na ni jenom podíval a pak pronesl.
"Vidím, že nejsi v pořádku, takže to odložíme." Vina na něj pozvedla jedno oko a podívala se na něj. "Tobě třeba stačí 7 hodin spánku, ale mě teda rozhodně ne, hlavně když do mě před tím ještě klavírovali ty neuvěřitelné pitomosti."
"Nebuď drzá, a propó kde jsi vzala matčin deník?" vyjel na ni otec.
"Kde asi, nechal jsi ho v knihovně. Taky jsi mě ho mohl dát."
"Tys mě hrabala ve stole?" řekl nebezpečným ledovým hlasem Voldemort.
Ostatní sebou škubli jen Vina zůstávala klidná.
"Víš moc dobře že ne. Nechal jsi ho na stolku. Příště když budeš přede mnou něco takového utajit, tak ho nenechávej na konferenčním stolku." Pak si ukousla jakého si sladkého pečiva, ani nevnímala co jí. Snažila se probrat a moc jí to nešlo. Otci to nestačilo.
"Takže nikam nejedeš, tvou drzost tolerovat nehodlá." Vina ovšem byla ještě dosti rozespalá a jen se podívala na otce. Stále si podpírala hlavu.
"Pokud já vím, tak jsi mi to slíbil, to je jedna věc a ta druhá je, že Thomas tam musí po obědě zajet kvůli Alectovi. Takže můžu jet s ním a ty budeš vědět, že se mi nic nestalo a dorazila jsem tam v pořádku. A další věc strýček už o tom vím že přijedu." Ukončila svůj proslov, konečně se trochu probrala a usrkla si čaje, který si neosladila. Zašklebila se a natahovala se pro cukřenku.
"Jak víš tohle?" zeptal se podrážděný otec.
"Nemáš se o tom bavit s mamkou na chodbě. Jen by mě zajímalo jak by na to reagovali profesoři, kdyby se tam objevil samotný pán zla, kvůli tomu, že jeho syn si odjel domů a nikomu to neřekl. Možná by to za tu podívanou stálo. Ale ta škola by to určitě v pořádku nepřežila." Mluvila vážně, aniž by se při tom jednou usmálo. Nebyla to ani ironie, prostě jenom čistá úvaha.
Otec jen přikývl.
"Dobře, ale jestli vy dva něco vyvedete. Tak si mě nepřej."
"Koho myslíš dva?" zeptala se Vina, nějak po ránu její mozek nebyl ještě schopen pořádně naběhnout.
"Myslím tebe a Alecta." Upřesnil otec. Vina jen pokývala hlavou a dál konzumovala svoji snídani. Mezi tím si ostatní povídali. Když si brala asi už čtvrtý rohlík Petúnie si neodpustila rýpnout.
"Nějak ti dnes vyhládlo."
"To víš jím za dva. Ale co ty a Pelimanix vy se nechystáte rozrůst naši rodinu. Myslím že by tím Pelimanix nepohrdl." Otec se vedle Viny málem udusil v kávě.
"Ty umíš tedy opepřit snídani. V pořádku tati." Zeptala se Petúnie. Jen kývl a dál ji zkoumal pohledem.
"Neboj tati, nehodlám ještě zakládat rodinu." A nebezpečným pohledem provrtala Vinu. Otec zachoval klidnou tvář a Alena se jenom usmívala. Tuhle roztržku poslouchali už všichni u stolu. Thomasovi chvíli trvalo než mu to došlo. Vina ovšem po čtvrtém rohlíku svou snídani víc nekonzumovala a jen se zeptala přes stůl Thomase.
"Kdy hodláš vyrazit?" Jen pokrčil rameny.
"Něco kolem třetí, záleží na tom kdy hodláš vyrazit. Nechci tě omezovat."
"Můžu se zeptat v čem?"
"Pokud vím tam máš odpočívat a …"
"Nezačínej s tím." Zarazila ho příkře Vina.
Po snídani se šla sbalit. Vzala si jenom malou příruční tašku a oblečení na pár dní.
Po obědě přesně ve tři vyrazili. Vina svou mocí přenesla Thomase rovnou před bránu. Měli štěstí. Byla otevřená, tak vešli do vstupní haly. Zrovna tam procházela vysoká postarší dáma, která vypadala dosti přísně. Měla černé vlasy stažené do drdolu. Zastavila se u nich.
"Dobrý den." Pozdravila Vina. Čarodějka si ji projela přísným pohledem.
"Dobrý den, můžu se zeptat co si přejete." Zeptala se zdvořile, ale autorita z ní jenom čišela.
"Dobrý den, jmenuji se Thomas Radle a tohle je moje sestra Vincencie Accidecia a jsme očekáváni u profesora Brumbála, jestli by jste byla tak laskavá a mohla nás za ním zavést." Dokončil zdvořile Thomas. Profesorka jen přikývla a pokynula jim aby šli za ní.
Thomas nenechal Vinu nést tašku a oba se rozhlíželi.
"Už chápu proč maminka tu školu tak milovala." Pronesla do ticha Vina. Profesorka se na ni podívala zkoumavým pohledem a zastavila se před chrličem. Řekla heslo a společně všichni tři vyjeli před honosné dveře. Profesorka zaklepala a po "Dále" vešla jako první. Brumbál vzhlédl a okamžitě vstal. Vina se mu vrhla do náručí a on jí obětí oplatil.
"Proč jsi nenapsala, že přijedeš taky. Minervo, dovol abych ti představil svoji neteř Vinu a jejího nevlastního bratra Thomase." Profesorka si s sní podala ruku a poprvé se na ni usmála.
Brumbál všem třem pokynul aby se posadili.
Začali si povídat, když se Vina ošila a zahleděla se na strýčka.
"Děje se něco Viny?"
"Ne jenom si vzpomínám, když jsem byla malá tak jsi mi vždycky dával jednu věc. Je to černé a velice dobré." Vině při tom začali hrát jiskřičky v očích.
"Myslíš tohle." Podal jí hrnek s tmavou kouřící čokoládou. Vina se usmála a Thomas jenom protočil oči hore sloup.
"Dáte si taky Thomasi, nebo ty Minervo."
"Ne, děkuji." Řekli oba zároveň a všichni se tomu zasmáli. Pak si ještě povídali, když došla řeč na Alecta.
"Tak co ještě, mimo toho že bez dovolení opustil školu udělal."
"To je vám málo, slečno Accidecio."
"Pani profesorko, prosím bez té slečny a příjmení jmenuji se Vina nebo mi říkejte Vincencie." Při tom se ušklíbla.
"Toto nepoužívali ani ve škole. Spíš mistr zařvat Vincencie a pak už jen lapal po dechu." Usmála se Vina. Profesorka se trochu zarazila.
"Co tím chcete říct." Nechápala.
"No asi to, strýčku nemáš tu moji složku ze školy?" přikývl a vyndal tlustou složku ze spodního šuplíku. Vina si ji od něho vzala a ve vzpoustě papírů našla jeden, který vyhlížel jako jeden z novějších.
"9 ročník pro Vincencii Marii Eleonoru Accidecii. Záznam o porušení školního řádu." Předčítala:
"V pořadí od začátku nastoupení do školy, tím se rozumí od 1 ročníku 10345 přestupek. Žákyně je velmi nadaná, ale chvíli neposedí. Kdybych věděl o nějakém příbuzném, jistě by ho zajímalo, že Vina je snad nejhorší žákyní co se jedná chování za posledních necelých 600 let co tu učím. Společně s Pelimanixem utvořili lektvar po kterém celé škole i profesorům z důvodu snězení polévky narostly místo uší křídla. Považovali to za náramně legrační a odmítli říct co do lektvaru dali tak trvalo půl dne než jsme jejich experimentální lektvar zjistili co v něm bylo. Ukládá se jim trest k očištění celého tábora. Jak Vina s Pelimanixem podotkli, tak už se na něj moc těší. Veškeré tresty, které dostanou tak vezmou z úsměvem a ještě za ně poděkují, kdyby nebyli nejlepší ve všem, dávno by museli ze školy odejít. Mistr" ukončila čtení a zakřenila se na svého bratra, který seděl jako opařený.
"Tohle je ještě ten z těch normálních. Když jsme dělali pokusy tak pravidelně, jsme něco vyhodili do vzduchu."
"Slečno…Vino, jak 9 ročník?" zeptala se profesorka.
"Abych to uvedla na správnou úroveň." Usmála se na profesorku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 werusenka werusenka | 3. prosince 2007 v 19:51 | Reagovat

zajímavá povídka

2 Inies Inies | 17. března 2008 v 22:23 | Reagovat

moc hezké. Ale ona bude Velekněžkou světla, no to je vážně něco. Jestli je stejná jako její matka, tak věřím, že bude vážně dobrá vůdkyně.. Doufám, že Severus ej v pořádku, docela mi tady chybí....

3 Beltrix Beltrix | Web | 14. dubna 2013 v 15:51 | Reagovat

Pěkná kapitola. Líbí se mi, že chyby už nejsou tak viditelné, celkově i styl se zlepšil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama