Úvod - OPRAVENÁ

30. listopadu 2007 v 22:25 | Vina |  Eliška Amélie Mionet Blackova
Prosím o komentáře, minimálně pět alespoň jinak nebude další kapitola ani k jedné povídce.


Úvod


"Brumbále já s tím nesouhlasím. Nechci vystavit Lilli nebezpečí, když je těhotná." Rozčiloval se černovlasý muž s kulatými brýlemi a neposednými vlasy, které mu trčely všemi směry.
"Jamesi, uklidni se, mám stejný názor na věc, jako ty. Ale Lilli, potřebujeme zde na štábu jako lékouzelnici. Samozřejmě, že se nebude zúčastňovat žádných akcí. Bude tu jen předávat zprávy, když bude potřeba i ošetřovat." Promluvil klidně muž s bílými vlasy a vousy skoro až po pas. Usmál se na ženu, jménem Lilli se zrzavými vlasy. Ta se ovšem tak přívětivě netvářila, její založené ruce pod prsy a našpulené rty vypovídaly o tom, že začíná zuřit.
"Ale já s tím nesouhlasím, jsem těhotná, neumírám." Zavrčela.
"Ale Lilli, přece…" snažil se ji uklidnit její manžel.
"Jamesi, nepokoušej…" Brumbál viděl, že se blíží k hádce a to nechtěl. Vždy dokázal zachovat klidnou tvář, i když ve vnitř jeho to vřelo.
"Klid, oba toho nechte, pro dnešek porada končí, jen Lilli, Jamesi, počkejte tu chvíli, chci ještě s vámi o něčem mluvit." Otočil se na odcházející pár. Oba se tedy znova posadili a čekali.

Bylo dlouho ticho, Brumbál se nějak k tomu neměl, nevěděl jak by měl začít. Z ničeho nic si odkašlal a zvedl k nim smutný pohled. Pečlivě si zvažoval slova.
"Víte, jedná se o to, že byla vyřčena věštba, která se může týkat vás nebo také Longbottomových, ale spíše Vás. Zní takto:

Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží…
Narodí se těm, kteří se mu již 3x postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku … a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného;
on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nemá … proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu …
Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat …

Podíval se na ně, jako by mu to všechno bylo hrozně líto. Nechtěl je strašit, ale museli to vědět, stejně jako Longbottomovi, se kterými bude mluvit další den.
"Ale to nemusí nic znamenat." Ozval se James, plný naděje, že je to jen nějaký blábol.
"Bohužel, když byla vyřčena věštba, tak ji slyšel i jeden smrtijed. Sice ji neslyšel celou, ale jistě ji Voldemort už dávno slyšel. Musíte se schovat." Posmutněl, ztratil své jiskřičky v očích.
"Ale to třeba nemusí nic znamenat, mnoho věšteb se nesplnilo." Hned se přidala i Lilli. Tohle se jí nezamlouvalo. Nelíbilo se jí, že by se měla někde schovávat a ostatní za ni vystavovat své životy.
"Obávám se, že Voldemort to tak brát nebude. Teď mě prosím omluvte, musím se vrátit do Bradavic. Za týden čekám vaše rozhodnutí, popřípadě jestli najdete nějaký nápad, klidně se ozvěte, kdykoli. Prozatím nashledanou." Mírně se usmál a odletaxoval se do Bradavic. Oba tam ještě hodně dlouho seděli a dívali se do desky stolu. Pak se zvedli a přemístili se do svého domu v Godrikově dole.

Jen co se Brumbál přiletaxoval do Bradavic, posadil se zmoženě za svůj stůl a složil hlavu do dlaní. Měl je rád, nechtěl, aby se jim něco stalo.
PUK, vedle něho na stole seděla drobná dívenka a pozorovala muže, který k ní právě zvedl svůj pohled.
"Vinko, kolikrát ti mám říkat, že se nesedí na stole a už vůbec ne na mých dokumentech." Zamračil se na ni. Dívka se jenom pousmála.
"Promiň," mírně se nazvedla na ruce a tím na muže vystrčila pevný zadeček. Ještě k tomu se svůdně usmála. Pak se zase posadila a dívala se muži zpříma do očí. "Víš, no…" lezlo to z ní jako z chlupaté deky.
"Co je, nikdy jsi tak nervózní nebyla. Copak tě trápí, no tak dcerunko. Víš, že se mi můžeš se vším svěřit." Mírně se na ni usmál.
"Neměl bys tu dobrou čokoládu?" usmála se na něj rozpustile. Tohle dělala vždy, když byla nervózní. Hlavně po době, kdy se vrátila ze školy a urovnali jejich vztah.
"Měl, ale posadíme se do křesel ke krbu a ty mi povíš, co tě trápí, ano?" Pohladil ji po ruce a usmál se.

Přesunuli se ke krbu do křesel a jakási skřítka jim naservírovala horkou čokoládu. Dlouho bylo ticho. Brumbál nechtěl svou dceru honit, byla hrozně nervózní a hlavně smutná. Nechápal, co se s ní děje, tak naposledy byla nervózní, když … mírně mu při té myšlence zatrnulo. To ale jeho dcera Vincencie už promluvila.
"Tati, prosím jen se nerozčiluj!" udělala psí oči, to jí šlo dobře. I když na něho to už pramálo zabíralo, za to na ostatní hodně, i její vzhled, pořád vypadala na šestnáct, jí v tom pomáhal.
"Vinuško, co je to tak strašného, že se mi to bojíš říct?" sedl si na opěradlo jejího křesla a objal ji. Jeho dcera se mu rozplakala v náručí.
"No tak klid holčičko, všechno bude dobré, svěř se mi, uleví se ti." Chlácholil ji a při tom ji jemně hladil po vlasech.
"Víš," popotahovala "já jsem těhotná. Nějak mi selhala antikoncepce a po jednom večírku před 8mi týdny. Tam jsem se seznámila s jedním takovým šílencem." Při tom se usmála, ale Brumbál ji nepřerušoval. Věděl, že by mu potom už nic neřekla.
"Vyspali jsme se spolu a já jsem otěhotněla, ale něco se se mnou děje. Přestávám ovládat magii. Tati já se bojím, co když o magii dojdu úplně?" Znova se rozplakala. Brumbál ji hladil po vlasech a držel v náručí. Mlčel a rozmýšlel si, co by měl své dceři říct, přece jenom její dětství nebylo bez problémů, hlavně to, že její bratři ji obviňovali z matčiny smrti.

"Víš alespoň, kdo to byl?" zeptal se po chvíli ticha Brumbál. Vina jen kývla.
"Neboj holčičko, spolu to zvládneme. I tvá maminka měla problém s magií, když čekala tebe a tvé sourozence. Bude to dobré, spolu to zvládneme. Nechtěla bys mi říct, kdo to byl?" Vina místo odpovědi se začervenala. Neodvažovala se svěřit.
"Takže to byl Pelimanix." Uvažoval nahlas Brumbál.
"Ne tati, ten poslední dobou na žádné mejdany nechodí. Nezapomínej, že Elis má dvojměsíčního chlapce. Mají dost práce s dětmi a povinností." Znova jí začaly téct slzy.
"Kdo to tedy je?" Zeptal se už mírně naštvaně.
"Sírius." Šeptla. Brumbál se zatvářil zcela překvapeně. Věděl, že měla hodně kluků, ale tenhle člověk ho nenapadl ani v nejhorších snech.
"Black, Sírius Black. Vinuško a on ví, že jsi těhotná?"
"Ne neví, ani neví, že jsem tvá dcera. Nechci mu to říct, aby si nemyslel, že po něm chci, aby se o nás postaral." Znova se rozplakala. Tvář přitiskla k otcově hábitu a plakala.
"Vinuško, ale měla bys mu to říct. Je přece jen otec dítěte. Počkej, vždyť ty jsi skoro stejně dlouho těhotná jako Lilly Pottrerová. Proboha." Jeho tvář znatelně pobledla. Oči postrádaly lesk, zračila se v nich hrůza. Tohle bylo na jeho stará kolena příliš moc.
"Co-co se děje?" zeptala se, když si všimla pobledlé tváře svého otce. Strašně ji to vyděsilo, že mu není dobře. Přece jen už nebyl nejmladší. A ještě všechny ty starosti, co měl se školou a s Řádem apod.
"Víš, byla vyřčena věštba a ta pasuje na tebe, Potterovi a Longbottomovi." Řekl smutně.
"Hm." nic víc na to neřekla. Tohle jí bylo jedno. Nikdy na věštby ani na nic podobného nedala.

"Albusi," zarazila se osoba v polovině pohybu "omlouvám se, nevěděla jsem, že je tu …"
"To je v pořádku Minervo, co se děje?" podíval se na svou zástupkyni Brumbál a pustil Vinu. Protože pohled Minervy napovídal, co si tak asi může myslet, když tu objímá nějakou mladou dívku, která ke všemu vypadá jako studentka Bradavic.
"Jen, tohle mi právě došlo." Podala mu pergamen a podívala se na Vinu. Brumbál to rychle přeletěl pohledem a podíval se na svou zástupkyni.
"To nebude problém, klidně ji můžou navštívit, místa je tu dost, aby se měli kde ubytovat. Nevidím v tom problém." Podíval se na svou zástupkyni a pak ji naznačil, ať před Vinou mlčí.
"Děkuji, to jsem potřebovala vědět. Prozatím naschle." Rozloučila se a rychle odešla.

Brumbál se otočil na svou dceru, dlouho do noci tam ještě seděli a povídali si. Pak odešli spát. Brumbál ji doprovodil do jednoho hostinského pokoje, který byl kousek od jeho soukromých komnat ve věži ředitelny.


Brumbál na svou dceru pořád tlačil, aby to řekla Blackovi, ale ta se toho strašně bála. Nechtěla, pořád se tomu nějak vyhýbala. Byly to už dva měsíce, co trávila v Bradavicích. Začaly se u ní objevovat mírně komplikace spojené s těhotenstvím. Místní ošetřovatelka madam Pomfreyová jí skoro nic nedovolila a pořád ji hlídala. Udělala jí nespočet testů, hodně se divila, když kontrolovala Vininu magii. Tolik u nikoho ještě neviděla, ani u samotného Brumbála.
Lidé i studenti si zvykli na přítomnost Viny i na to, že občas vyvedla nějaký ten vtípek s Protivou. Hlavně školníkovi Filchovi. Dívka byla smutná. Dost času trávila u Hagrida a také s ním občas chodívala do lesa, ale jen na malé procházky. Nesměla se totiž příliš unavit, což věděli všichni na škole po prohlášení madam Pomfreyové ve Velké síni.
Hlavně výhružka uřknutím od ní nebyla zvykem. Brumbál a ostatní z učitelského sboru měli co dělat, aby se nerozesmáli na celou síň, když se z ničeho nic postavila a sjednala si řevem klid.

Brumbál se k ní naklonil v pátek ráno a pošeptal jí do ucha. Bylo to přesně na den co trávila v Bradavicích 2 měsíce.
"Dnes je porada a ty půjdeš se mnou. Stejně se pořád ptají, kde beru tak přesné informace a nechce se mi tam tahat Pelimanixe, stejně nemá čas, jak jistě víš." Podíval se významně na Vinu, jen přikývla a dál se věnovala své snídani. Brumbál i McGonagallová věděli, že tohle je pro ni moc těžké, ona jediná věděla, proč je v Bradavicích, tedy ještě Pomfreyová. Vincencie s Minervou se sblížily, přecejen je zajímaly stejné obory.

Nastal večer, Vina byla u otce v ředitelně, ale byla hrozně nervózní. Na sobě měla plášť zelené lahvové barvy s hlubokou kápí. Měla ho uchycený pod krkem zdobnou sponou. Dostala ho od bývalého mistra, který se jí hned po příchodu do školy ujal.
"Ale no tak, Vinko, to zvládneš." Utěšovala ji McGonagallová. Jen kývla a nasadila si kápi. Odletaxovali se na štáb. Bylo tam asi 15 lidí, kteří seděli u stolu. Vina si sedla hned vedle svého otce, ale kápi si nesundala. Cítila na sobě pohledy, ale nic neříkala. Porada probíhala v klidu, ale nikdo nic neříkal.
"Albusi, kdo je to?" ozval se Moody, který to už nemohl vydržet. Ročtilovalo ho, že ani svým okem neprohlédne pod kápi, aby zjistil, kdo je.
"Mohla bys?" Otočil se Brumbál na svou dceru.
"Musím?" ozval se z pod kápě líbezný hlas. Byl tak melodický, ale přesto i hodně nervózní.
"Ano musíš. Něco jsi slíbila!" Zamračil se na ni. Nikdo ještě neviděl Brumbála se k někomu tak chovat. Jako by to bylo nějaké malé dítě, které křičí že chce lízátko.
"No jo." Pomalu si rozepnula sponu na plášti a sundala si ho. V místnosti bylo ticho a všichni na ni hleděli. Moody se už nadechoval, že něco řekne, ale předběhl ho někdo jiný.
"Vinko?" ozval se Sírius a všichni se na něho otočili.
"Síriusi." Mírně mu pokývala hlavou.
"Ty ji znáš," ozval se Moody.
"Ano z jedné párty." Zablesklo se mu nebezpečně v očích.
"Albusi, kdo to je?" Vina po Moodym šlehla pohledem. Co je ti po tom dědku.Potom se otočila na otce a pohledem ho prosila, ať nic neříká.
"Je to Vincencie Eleonora Elizabeth Amélie Mionet Brumbálová, má nejmladší dcera." Všichni na ni hleděli s pootevřenou ústy. Tedy mimo McGonagallové, ta to věděla a znala ji.
"Tahle osoba je můj informátor, co se děje u Voldemorta." Ukázal na ni rukou. Vincencie mírně přikývla, nijak to ovšem nekomentovala.
"Né tak úplně, hlavně vděčím mému spolužákovi ze školy, je démon a…" promluvila klidně a rozvážně, přesně jak to dělává Brumbál.
"Cože, ty se paktuješ s démony!!" Ozval se Moody pohoršeně. Nevěřil vlastním uším a už sahal po hůlce.
"Alastrove Moody, pokud vím, tak my dva si netykáme a co se jedná mého spolužáka. Bezmezně mu věřím. Nemá rád Voldemorta stejně jako vy. Takže nechci na něj slyšet ani jednu narážku nebo poznámku. Bylo mi dostatečně rozumět!!" Zavrčela, pak se ale něco stalo. Prudká bolest ji donutila, aby jí utekl mírný bolestný sten. Jak Brumbál, tak McGonagallová, k ní ihned přiskočili a podepřeli ji.
"Musí si lehnout, neměla se rozčilovat." Podívala se McGonagallová na Brumbála.
"Ano, zavedeme ji nahoru, přemístění by asi nezvládla." Poppy by mu pak dala, že ji neohlídal. Oba ji odvedli do jednoho pokoje. Jediný kdo na štábu přebýval, byl Black. Odešel od své rodiny a svůj dům nabídl jako základnu. (OPĚT)

"Tati, mě je dobře." Protestovala, když uléhala.
"Ne, sama nechceš o to dítě přijít. Odpočiň si, zítra pro tebe dojdu a půjdeme zpátky do Bradavic, ano. Raději pošlu vzkaz Poppy, aby se na tebe došla podívat, jen pro jistotu." Usmál se na ni a políbil na čelo. Pak ji ještě pořádně přikryl.
"Ne to už jsem jednou zažila, stačí, když si pár hodin odpočinu a bude mi zase dobře." Protestovala jeho dcera a Brumbál si jen zmoženě povzdechl. Věděl, že je tvrdohlavá po něm.

"Síriusi, uložili jsme ji hned do pokoje vedle tvého." Podíval se na svého bývalého žáka Brumbál, když se vrátil zpět do kuchyně, kde probíhaly porady.
"Co je s ní." Zeptal se trochu mimo Sírius. Hledal ji, ale nikdo nevěděl, kdo to je a hlavně ji nikdo neznal pod jménem Vincencie, každý nějak jinak.
"Bude v pořádku, je jenom těhotná, má rizikové těhotenství." Lilli, když to uslyšela, hned vyskočila, že se jde na ni podívat. Přece jenom, jako léčitelka, byla to její povinnost.
"Alastrove, příště se s ní nehádej, prosím." Požádal ho Brumbál. Jeho pohled byl jak rentgen.

V klidu podávali hlášení a bavili se o možnostech, co by mohli ještě udělat. Lilli se vrátila za necelou hodinu.
"Bude v pořádku, jen potřebuje klid a nesmí se rozčilovat." Usmála se na všechny přítomné.
"Děkuji ti, Lilli." Usmál se na ni Brumbál.
Vina se prospala a ráno, jak bylo jejím zvykem, vstala a šla připravit snídani. Tedy pokud nebyla v Bradavicích. Nevěděla pro kolik lidí, tak ji přichystala tak pro 4 lidi. Stejně toho teď sní za dva.

Když už dávala míchaná vajíčka na stůl, objevil se v kuchyni zívající Sírius.
"Dobré ráno." Pozdravila ho.
"Dobré, co to tu tak krásně voní." Olízl se mlsně.
"Snídaně, kolik ještě dojde lidí?" zeptala se a položila na stůl čaj v konvici.
"Nikdo, nikdo mimo nás dvou tu není." Usmál se na ni. Při tom si zamnul ruce.
Po celou dobu ji svlíkal pohledem. Strašně se mu líbila a po té noci ji hledal, ale nikdo nevěděl, kdo by to mohl být.
"Měli bychom si promluvit? Protože jsi odešla, aniž by …"
"Síriusi, prosím. Nedělej to ještě těžší než to je." Tohle ho udivilo, je těhotná a možná sním. Proletělo mu hlavou.
"Mám jednu otázku?" Podíval se na ni a Vina jen přikývla, že ho poslouchá. Pomalu jedla snídani a čekala co z něj vypadne.
"Čí je to dítě?" při téhle otázce sebou Vina trhla a se strachem se na něj podívala. Jen zakroutila hlavou, ale do očí se mu nepodívala. Sírius se dál neptal a vrátil se k snídani. Pořád ji pozoroval a Vina to velmi dobře věděla. Ruce se jí třásly, při každém soustu. Líbil se jí, měl ovšem strašnou pověst, i když ona taky. V duchu pokrčila rameny.

Snídali asi hodinu. Pak se Vina zvedla a začala sklízet pomocí hůlky ze stolu. Talíře se rovnou předmyly a ukládaly do police.
"Děkuji ti, ta snídaně byla perfektní." Chtěl odejít, ale zarazil ho Vincenciin hlas.
"Síriusi počkej, musím ti něco říct." Stála tam a snažila se uklidnit své chvějící ruce.
"Ano." Posadil se za stůl a nalil si máslového ležáku, který permanentě stál na stole. Vina se posadila naproti němu a třela si ruce. Dokud neucítila dotek jiné ruky, zvedla pohled na muže před ní.
"Co se děje tak závažného?" usmál se svým okouzlujícím úsměvem.
"Víš, že jsem těhotná," přikývl "jsem ve 23 týdnu." Odpověděla a stekla jí slza po tváři. Třeba mu to nedojde. Třeba mu to nedojde. Opakovala si pořád dokola v duchu.
"Počkej, to znamená, že…" hlas mu selhal. Hleděl na ni s otevřenou pusou. Dosedl zpět na židli, ze které nervózně málem spadl.
"Ano, můj taťka mě donutil, abych šla na poradu. Pořád ho poslouchám, že ti to mám říct. Počkej, nepřerušuj mě prosím. Je to pro mě moc složité. Nechci po tobě, aby sis mě bral. Jen abys věděl, že to dítě je tvoje. S nikým jiným jsem tehdy, ani potom, nebyla." Začaly jí téct slzy po tvářích. Nedokázala je zastavit, nedokázala je ovládnout. Bylo jí na nic. Bylo jí na nic ze sebe samé, jako nikdy.
Sírius rychle vstal, obešel stůl a objal ji.
"No na svatbu nepomýšlím, ale zůstaneš tu se mnou. Prosím." Udělal na ni psí oči. V očích se mu utápěla. Ach tolik se jí líbil.
"Chci tě poznat i jinak než, no však víš." Usmál se na ni šibalsky a dal jí pusu na líco. Brumbál to všechno pozoroval ode dveří a byl tomu rád. Věděl, co si jeho dcera prožila. Snad bude konečně šťastná. Třeba je to ten pravý, pevně v to doufal, přece jenom od Síriuse takovou nabídku hned nečekal. Třeba to, že bude dítě vídat, ale aby se k němu hned nastěhovala ne.
"Ehm, ehm." Ozvalo se ode dveří. Vina tam vzhlédla a rychle vyskočila. To ale neměla dělat. Zatočila se jí hlava a pak viděla před očima jenom tmu.

Probudila se v posteli a někdo ji držel za ruku. Když otočila hlavu, uviděla Síriuse.
"No konečně princezničko." Usmál se znova. "Už jsme měli o tebe strach." Políbil ji do dlaně.
"Co-co se stalo?" Rozhlížela se po místnosti. Byla v pokoji, kde spala.
"Omdlela jsi, tohle nám dělat nesmíš. Tvůj taťulda šel pro Pomfreyovou. Dost jsi ho vyděsila." Usmál se znova. Když se snažila zvednout, tak ji zadržel v posteli. "A mě taky, pěkně budeš odpočívat." Už se nesmál, viděla na něm, že má strach. Kdo ví, co mu Brumbál napovídal. Povzdechla si.
Jen co se od ní odtáhl, vešly do pokoje dvě postavy.
"Díky bohu." Ulevil si Brumbál.
"Oba ven, musím ji prohlédnout." Vyhnala je Pomfreyová. Sírius protestoval, ale stačil jediný pohled ošetřovatelky.

"Vino, musíš ležet několik dní." Oznámila jí po prohlídce Pomfreyová.
"Je to opravdu tak zlé?" Nebylo jí dobře a bála se, že o dítě dojde.
"No, zase tak zlé ne, ale jak už jsem řekla. Máš rizikové těhotenství a musíš se šetřit. Neboj, jinak jste oba v pořádku, jen musíš víc jíst." Usmála se na ni. "Budete v pořádku. Jen tvé tělo se ještě s tím úplně nevyrovnalo." Usmála se ostře. "Tady ti nechám nějaké vitamíny, budeš je jíst, vždy po snídani." Položila nějaké tabletky ve skleničce na stolek a Vina se tomu jen zašklebila.
"Děkuji Poppy. Do Bradavic se asi vrátit teď nemůžu, co?" Povzdechla si nešťastně.
"Ne, mohlo by se ti něco stát." pak se otočila a nechal ji tam samotnou. Jen se svými myšlenkami a strachem o to malé, že dopadne jako její maminka. Ještě příliš nevěřila, že by se Sírius dokázal postarat o dítě, ale nikdo neví.

"Jak je na tom?!" Vypálil Brumbál na svou podřízenou.
"Je v pořádku, jen si pár dní poleží. Dítě je taky v pořádku, ale měla by přibrat a odpočívat." Pohlédla přísně na Síriuse. "A hlavně se nesmí rozrušovat. Takže žádné porady! Na stolku jsem jí nechala vitamíny, které bude vždy po jedné jíst po snídani." Podívala se na oba přísně, jako by za to mohli oni.
"To půjde těžko Poppy, jsi na štábu a Vinu jen tak něco v posteli neudrží." Povzdechl si Brumbál. I on se těšil na další vnouče. Přál jim to. Třeba mu jeho plán vyjde a oni se dají dohromady. A budou jako normální rodina. Polonormální, přece jenom Vincencie je neobyčejná čarodějka.
"Půjdu se rozloučit s dcerou." Ozval se Brumbál a nechal je tam stát přede dveřmi.

"Vinuško." Ozvalo se ode dveří. Vina otočila hlavu po hlase.
"Tati, můžu tě o něco poprosit?" podívala se na něho.
"Jistě, co ti mám přinést?" plně si uvědomoval, že tu nemá nic.
"Nějaké oblečení a něco na čtení. Tady nic není, jen spisy z porad a to nehodlám číst." Odfrkla si. Brumbál se usmál a pohladil ji po vlasech.
"Donesu ti to večer ano. Chceš ještě něco?" Viděl jí v očích strach.
"Jo tu dobrou čokoládu." Olízla se mlsně.
"Vidím, že je ti už dobře. Dobře, donesu ti i tu čokoládu, ale teď mě omluv musím ještě něco zařídit." Usmál se na svou dceru, dal jí pusu do vlasů.
Odešel a Vina usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marťa Marťa | Web | 2. prosince 2007 v 11:12 | Reagovat

Ahoj kukni na www.hp-povidky-svet.blog.cz . mám tam své povídky a myslím, že jsou dobré. Tak si je kdyžtak přečti dííky :) P.S. Píšeš moc pěkně.

2 Lusi Lusi | 3. prosince 2007 v 9:43 | Reagovat

moc krásná kapitola už se těším na další

3 rikisa rikisa | Web | 3. prosince 2007 v 11:14 | Reagovat

moc se ti to povedlo, těším se co bude dál, a jak to bude s tou věštbou a se vším. To bude hezký až tam budou dvě miminka - a pak by spolu mohli chodit do Bradavic....:D

4 Inies Inies | 4. prosince 2007 v 7:11 | Reagovat

Moc hezké. Když si člověk řekne, že mohlo být někdy něco jinak.. hm, ráda si přečtu další kapitolku. ale musím přiznat, že nápadovost ti nechybí. A Sírius, že bude tatík? No teda! :)

5 Saskya Saskya | Web | 13. prosince 2007 v 15:40 | Reagovat

Pekná poviedka... Ale troška mi vadí, že píšeš Sírius, keď on je Sirius. A keď skloňuješ meno James, nie je to Jamsi, ale Jamesi, pokaiľ sa nemýlim. A ešte posledná výdka, je Lily a nie Lili. Tvoja poviedka je ale naozaj pekná. Veľa šťastia do ďalšieho písania... XD

6 Zuberstab Zuberstab | E-mail | Web | 21. prosince 2007 v 21:26 | Reagovat

jestli si nenajdeš betu tak mě klepne!

7 Beltrix Beltrix | Web | 21. září 2010 v 19:19 | Reagovat

Je to zajímavý, ale jen v prvním odstavci je minimálně 20 chyb... chtělo by to s tím něco dělat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama