11. kapitola - Zranění OPRAVENÁ

31. prosince 2007 v 13:46 | Vina |  Eliška Amélie Mionet Blackova
Ahojky lidičky, tady máte pokráčko. Chci od vás co nejvíce komentářů a hlavně jak by jste si vy představovali pokračování. Další otázka má Harry jet k Elišce na Vánoce, nebo zůstat v Bradavicích?

Zranění


Nikdo prozatím se jí na nic neptal. Eliška nebyla ve stavu, kdyby vůbec na něco byla připravená. Nemluvila, jen pořád spala. Pomfreyová jen netrpělivě vyhlížela její matku.


Ano byla tu osoba, která se snažila zjistit víc než normální profesor, protože si velmi dívenku oblíbila, ale ani ona neměla úspěch. Otok v mozku musel zmizet a to potřebovalo čas.


Byla na ošetřovna už druhý den, většinou jenom spala, nebyla schopna se sama ani posadit, jak byla zesláblá. Něco ji trápilo, ale nechtěla o tom mluvit. Právě jí madam Pomfreyová pomáhala s večeří, když vešla na ošetřovnu s Brumbálem osoba, kterou by tam Eliška nečekala.

"Eliško." Vrhla se k ní osoba.

"Mami, já…" chtěla něco říct, ale Alisa ji zarazila.

"Ššššš to bude dobré, neboj se holčičko moje." Vzala ji do náručí. Žena se podívala na ošetřovatelku a pohledem jí naznačila, aby je nechala samotné. Brumbál je chvíli pozoroval, a pak mu došla na mysl cesta, kterou musel absolvovat s touto ženou, která byla mudla, ale díky svému manželu se snažila pochopit, jak kouzelnický svět funguje. Jakmile jí poslal sovu, tak okamžitě chtěla přijet a jediné co žádala, jestli by ji někdo nemohl vyzvednout poblíž Prasinej. Jinak se nedostane do Bradavic. Byla to naléhavá žádost a Brumbál ji za pár dní vyhověl.


Brumbál potichu odešel s ošetřovatelkou na chodbu.

"Poppy jak je na tom?" optal se Brumbál jakmile vyšly na chodbu.

"Docela dobře, jen necítí pravou nohu a levou taky moc neovládá. Nechce mluvit o tom, co se jí stalo. Možná, že návštěva její matky ji trochu pomůže." Řekla smutně Pomfreyová. Brumbál jí pokýval a odešel, Pomfreyová potichu prošla ošetřovnou a zašla k sobě.


"Miláčku, co se ti stalo?" zeptala se Alisa své dcery. Ta na místo odpovědi se jí vrhla do náruče. Plakala, a když se trochu uklidnila tak přes slzy jí ještě řekla:

"Maminko, bylo to strašné, jako by tam na mě čekali. Byly to zvláštní lidé, připadali mě jako amazonky s těch historických filmů. Moc jsem se jich bála a oni opakovali pořád' 'tys jen dcerou té, která se musí navrátit, jinak zemřeš' maminko, ale vždyť nejsi kouzelník?" zeptala se plačtivě. Alisa ji držela v náručí a trnula strachy. Ne to nemohlo být možné.

"Eliško a jak jsi se z tam dostala. O takových lidech jsem nikdy neslyšela a nevím, o čem to mluvili??" Ve skrytu duše křičela, ano věděla, o koho se jedná. Až moc dobře. Věděla, že jsou velmi nebezpečné. Musí si promluvit s Pelimanixem a to nejdříve bude moct.

"Já nevím, prostě jsem se přemístila, chvíli jsem bloudila nějakým lesem a pak jsem na ně narazila. Maminko, já se bojím." Znova se rozplakala, Alisa ji držela tak dlouho v náručí, dokud jí neusnula. Opatrně uložila a odešla za ošetřovatelkou.


Zaklepala a po vyzvání vstoupila.

"Dobrý večer mohla bych s Vámi madam Pomfreyová mluvit?" zeptala se mírně vyděšeným hlasem. Přece měla jen o ni strach.

"Jistě paní Weissová, musí to být pro Vás velice těžké." Podala si s ní ruku a ukázala na křesla u krbu. Pak oběma nalila čaj.

"Víte paní Weissová, vaše dcera má velkou moc. Ale teď, no prostě musíme vědět, co se jí stalo, abychom tomu mohli příště předejít. Jenže o tom nechce mluvit." Povzdechla si.

"Ano, něco mi říkala o nějakých ženách, které ji napadli. Sice můj muž mě snažil se vším seznámit, ale popisovala je jako amazonky. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela, snad ředitel by něco věděl nebo někdo jiný." Ruce se jí třásly nervozitou a rozrušením.

"Klid paní Weisová, jakmile jí zmizí ten otok, měla by začít chodit." Snažila se Pomfreyová povzbudit Alisu.

"Madam Pomfreyová, vím, že by to mělo odeznít, ale taky vím, že to odeznít nemusí. Jsem doktorka, vím jaké má moje dcera šance. Kde přesně má ten otok?" jakmile jí Pomfreyová všechno vysvětlila, tak Alisa ještě více zbledla. Dělalo se jí zle a Pomfreyová jí nabídla další šálek čaje.

"Nechcete něco na uklidnění?" zeptala se Poppy. Alisa totiž byla velice bledá, Poppy bylo jasné, že před ní nebude dobré, když jí něco zatají. Brala ji jako kolegyni. Už jen to, že dokázala přesně vypovědět, jak by to mohlo být pro Elišku traumatizující zážitek, kdyby nikdy už nechodila.

"Omlouvám se madam Pomfreyová, vrátím se za dcerou. Myslíte, že bych tu mohla zůstat, aspoň do neděle?" zeptala se zkroušeně. Pomfreyová jenom přikývla.


Alisa tam zůstala celý víkend. Elišce nebylo moc do řeči, většinou jenom vyhledávala náruč své matky.

V sobotu se tam za ní stavil Harry, Hermiona a Ron. Všichni se seznámily s její matkou, a když je po dvou hodinách Alisa vyhazovala, že Eliška potřebuje klid. Tak Harry polohlasně pronesl:

"Jako Pomfreyová." Povzdechl si. Alisa se strnule usmála.

"No to asi těžko, jsem mudla." Usmála se na něj. Ten málem vyskočil z kůže. Alisa se usmála a zavřela za sebou dveře ošetřovny.


Brumbál celou dobu co ta zvláštní žena byla, nepromluvila s ním za celou dobu. Byla nervózní, ale to bylo pochopitelné. Ale ten její pohled, tolik se mu zdál známý. Ne ona je mrtvá i s dcerou. I když Eliška se jí hrozně podobala, když byla ve stejném věku. Uvažoval Brumbál u sebe v ředitelně.

Ne nesmí se zabývat těmi myšlenkami, ona je mrtvá. Už se zčásti přes to přenesl.

"Albusi?" vstoupila do ředitelny McGonagallová. "Co je to za ženu?" vypálila na něj, jen co jí věnoval pohled na uvítanou.

"Víš, Minervo, rád bych ti odpověděl, ale sám se v ní nevyznám. Když jsme šli z Prasinek, nepromluvila ani slovo. Byla velmi nervózní. Což je pochopitelné v takovém případě." Pověděl jí Brumbál, ale bylo na něm vidět, že ho něco trápí.

"To ale není to, co tě trápí, že ne?" přistoupila k němu blíž a vzala ho za ruku.

"Víš, zase mi ta žena připomněla Vinu." Posmutněl. Měl co dělat, aby mu neutekla zbloudila slza.

"Víš Albusi, Eliška mi ji připomíná denně a dokonce mi řekla. Že má pocit, když se na ni podíváš, jako by se na ni dívala její matka." Usmála se na něj a stiskla mu ruku.

Brumbál se na ni smutně podíval.

"Byla to úžasná žena." Usmála se.


Už byla na ošetřovně 3 týden, když se její stav začal lepšit. Tolik už nespala a docela dlouho vydržela vzhůru. Dokonce otok skoro zmizel a Eliška opět mohla hýbat nohama, jen se na nich neudržela a musela se to znovu s madam Pomfreyovou učit. Každý den jí chodil dopis od její matky s povzbuzením a nabádání k trpělivosti.

Její kamarádi ji dost často navštěvovali, ale vždy jen na chvíli. Nikdy jim Pomfreyová nedovolila, aby tam zůstali déle než pět minut, maximálně čtvrt hodiny.

Nikdy s nimi moc nemluvila, po většinu času jen poslouchala co je nového ve škole a co se o ní povídá. No prostě byla aktualitou školy. Ano aktualitou byla a to velmi velikou, aby se někdo přemístil na pozemcích školy, tak to byla ta největší senzace.


Po 4 týdnech konečně vydržela déle než hodinu vzhůru.

"Nazdar." Pozdravila známou skupinku lidí, kteří ji tam navštěvovali, co mohli.

"Ahoj, jak se vede." Ozvala se dvojčata Weasleyovi.

"Dobře, jen je tu nuda." Usmála se na všechny. Opravdu se nudila, pokud zrovna nespala, i když se i učila, nebylo to ono.

"No to sice jo, ale není ti blbé, že jsi tu už 4 týden." řekl s úsměvem Fred.

"Nemáme s kým vymýšlet lotroviny." Doplnil ho Georg.

"Ani ne, jsem ráda, že se mi nechce spát." Usmála se na oplátku Eliška. I když stejně většinou to měla z těch lektvarů, co musela pravidelně pít.

"Se Snapeem není k vydržení, to víš, chybíš mu, ty vaše rozepře." Usmál se na Elišku Harry.

"Ale prosím tě, jistě je rád, že se mě zbavil." Usmála se Eliška na Harryho. Brala ho jako bratra, kterého nikdy neměla.

"To bych neřekl, slečno Weissová." Řekl ledový hlas za nimi. Všichni ztuhly, nikdo se neopovažoval ani pohnout.

"No pane profesore, skládám Vám poklonu, překvapenější pohled jsem neviděla." Usmála se Eliška na profesora lektvarů, od kterého si vysloužila jeden ledový pohled.

"Co si o sobě myslíte, slečno Weissová?" utrousil ještě ledověji a bylo vidět, že ho to baví.

"Jen to nejlepší profesore Snape, stejně jako o Vás o největším lektvarovém mistrovi." Usmála se znova přívětivě Eliška. Složila mu poklonu. Byl mírně mimo, ale nedal to na sobě znát.

"Vidím, že je Vám dobře, takže neodmítnete trest?" usmál se tak zákeřně, až většině ze skupiny projel mráz po zádech. Harry si před ni stoupl, jako by ji chtěl bránit.

"Jistě, že Váš trest neodmítnu, pane profesore, po tak dlouhé době na ošetřovně. Jsem ráda za každou změnu a přece bych Vám to nemohla udělat. Jen když mi nepolezete do hlavy, když to tolik bolí." Usmála se ledově Eliška. Dokázala být stejně ledová, jako profesor lektvarů. Snapeovi se tahle dívenka začala líbit, čím dál víc. V lektvarech předvedla, že něco umí, při správném vedení by mohla být nejlepší. I její matka se mu zamlouvala, čišela z ní moudrost, i když jen z mudlovské medicíny.


I v ostatních předmětech nebyla špatná, zvláště v přeměňování. McGonagallová si ji i proto oblíbila, ale on sám věděl, že to bylo něco víc. Víc než jenom její vlastnosti, její celá osobnost byla zvláštní. Ach jak mu tohle chybělo, s někým se dohadovat, s někým s kým byl alespoň trochu rozumná řeč, určitě i její matka i když mudla, je velice vzdělaná a chytrá, sám Brumbál to řekl. V duchu se usmál. Bohužel když tady byla, tak neodcházela z ošetřovny a on sem taky moc nechodí. Jistě měla jiné problémy, je lékařka a Pomfreyová o ní mluvila s pokorou.

"Ale takže Vám nějak otrnulo." Usmál se ledově.

"No to zrovna ne, hlava pořád bolí, ale jestli máte něco proti tomu tak to neodmítnu, víte, jak mi chybí Vaše lektvary." Usmála se poťouchle. To tam už vkročila madam Pomfreyová a všechny je i s profesorem vyhodila z ošetřovny.


Eliška se dostala z ošetřovny až po 5 týdnech, jak se dozvěděla, tam měla jít rovnou k řediteli.

To zase bude průser. Myslela si cestou, ale před chrličem ji všechny tyto chmurné představy rozplynuly.


"Vdolečky" pronesla před chrličem a už jela po točivých schodech nahoru. Po milém "dále" vstoupila se sklopenou hlavou.

"Á dobrý den slečno Weissová. Jsem rád, že jste se dostavila." Usmál se na Elišku Brumbál.

"Dobrý den profesore Brumbále." Oplatila mu pozdrav Eliška. Rukou ji pokynul, aby se posadila do křesla naproti němu. Brumbál se sklonil k pergamenu, na který psal, něco tam dopsal a pak se zahleděl svým vševědoucím pronikavým pohledem na Elišku. Ta se otřásla, jako by před ní seděla máma.

"Slečno Weissová, mohla byste mi přesně říct, kde jste byla celých těch 6 hodin?" usmál se na ni přívětivě. Nechtěl na ni tlačit, něco mu už řekla její matka. Eliška se mírně zachvěla, chvíli přemýšlela, jak by to měla říct, mámě to bylo něco jiného povídat.

"Nemůžu Vám říct, kde jsem přesně byla, jen vím, že jsem byla v lese, kde mě napadly ty ženy, a pak jsem se ocitla v Bradavicích. Jak, tak to opravdu netuším." Zakroutila hlavou a tvářila velmi zkroušeně, i ji by zajímalo, kde byla. Brumbál ji to asi nepoví.

"Věřím Vám, slečno, jak jsem slíbil Vaší matce a tetě, tak Vás začnu osobně učit vaše schopnosti používat, nechceme, aby to ještě někdy opakovalo." Usmál se na ni Brumbál.

"Děkuji, pane řediteli." Usmála se také Eliška, myslela si, že to bude daleko horší, ale ten pohled. Ach jak mi připomíná mamku. Povzdechla si vzduchu Eliška. Rychle zakroutila hlavou.

Vydala se na kolej. Tam si sedla do křesla před krb a čekala, až dojdou její kamarádi ze školy. Pro dnešek měla ještě volno. Jak jí nakázala madam Pomfreyová, musela ještě často odpočívat. Bylo jí dobře, jen se rychle unaví. Hold 5 týdnů je 5 týdnů, nic nedělání, se podepsalo i na její aktivitě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Denisa Denisa | 31. prosince 2007 v 14:05 | Reagovat

bezvadná kapitola ať s ní jede Harry k ní domů:-)

2 Giner Giner | 31. prosince 2007 v 14:08 | Reagovat

Skvělé:))fakt ohromné:)))

3 rikisa rikisa | Web | 31. prosince 2007 v 18:06 | Reagovat

ohromná kapitola, tak koukám, že Brumbál už něco tuší. A Snape je roztomilej, takhle se popichovat navzájem :D. Bylo by fajn, kdyby jel Harry k Elišce domů - její matka by byla také určitě ráda, vždyť se sama nabízela, že ho vychová. Ale také  by bylo dobré, kdyby zůstal v Bradavicích a třeba by Siirius mohl zdrhnout z věžení - a vydat se do hradu, hm...jen takový nápad:)

4 Giner Giner | 1. ledna 2008 v 12:24 | Reagovat

Přeju vše nej do nového roku....HOdně inspirace, zdravíčka, štěstí a lásky:))) a odufám,že sis užila Silvestr:) Já ano:) i když mi ted ještě trošku třeští hlava...

5 Inies Inies | Web | 9. ledna 2008 v 8:34 | Reagovat

No teda! Hezká, krásně dlouhá, no prostě dokonalá. Také bych ráda napsala po tak dlouhé době, něco tak dlouhého.. bohužel málo času, mnoho učení... Ale jinak moc hezké. Harry by mohl jet k Elišce, Brumbál by mohl začát stále více tušit, cio se děje... najít staré rodiné albem a začít zjišťovat, že ty, které považoval za mrtvé, žijí.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama